Kapka.
Aj padla rosa v pláň i květné luhy,
již slunce plamen v ní se zrcadlí,
květ rosy vláhou znovu omladlý
se třpýtí leskem sedmibarvé duhy.
Ty kapko rosná, velké divy snováš,
tvým nitrem proudí tajemný se ruch,
ač skroven tvůj jest demantový kruh,
přec bol i radosť mnohou v sobě chováš.
Ty v páry změnivši se pluješ vzhůru,
až k nebeským se vznášíš prostorám,
a z mraků černých ssíláš blesku plam,
i hromu rachot plodíš v děsném kůru.
Ty v dešti žírném padáš v pláni zpráhlou,
a tokem mocným plníš řečiště,
že dálných moří šírá jeviště
se plní vodstva zpoustou neobsáhlou.
Teď spojivši svých sester myriady
loď pyšnou houpáš šíjí úlisnou,
však vichorem-li ňádra tvá se dmou,
tu v propasť vrháš oběti své zrády. –
Tak bol i ples v tom světě často vzplane
mi z jediného pouze pramene,
a mysl má, kdy na ně zpomene –
tu dvojí slza z téhož oka skane. –
40