ODDÍL I.
[3]
Krásná Vasilisa.
Ruská národní pohádka.
I. Matčin odkaz.
Pravila matka na smrtelném loži:
„Buď s tebou, dítě, požehnání Boží;
a kdyby vzešlo něco zlého tobě,
dbej ty mé rady, moje milé robě.
Na mojim klíně když jsi sedávala,
loutkou jsi ráda sobě pohrávala.
Loutečka tvá však není hračkou pouze,
pomohla často mně již z kruté nouze;
loutečka tvá jest divotvorné moci,
přispěje také tobě ku pomoci.
Bude-li kdy ti rady její třeba,
rozděl jen věrně s loutkou svého chleba.
Ze štědré ruky jak tvých darů pojí,
požaluj sobě, ona hoře zhojí;
jednej jen veždy podle její rady,
nedojdeš zkázy, ani žádné vady.
Zanechej proto, dítko, svého lkání:
matčino s tebou bude požehnání!“
[5]
Zemřela matka, drahá matinka,
zůstala po ní dcera jedinká,
jedinká dcera, Vasilisa krásná,
jak na nebíčku večernice jasná.
Tatíček dceru samu nenechá –
do domu vchází vdova macecha,
s macechou též dvě dcerky sestřice,
jizlivých zraků jako hadice.
Závistným okem slíčnou krásku zřely,
zuřivou zlobou na ni zanevřely,
mučily prací, větremvětrem, sluncem hnaly,
aby jí tváře žáhou začernaly.
Než její tvář se nachem ruměnila,
jakoby zory zář se do ní vlila.
Ručenky stkvěly bělostným se svitem,
jakoby měsíc kryl je stříbra kmitem.
Loutečka veždy dobrou byla radou,
chránila věrně před záhubnou zradou.
Dívka-li pokrm snesla za večera,
odbyta práce do ranního šera.
Loutečka všechno v dobré mívá stráži,
záhony pleje, ruče vodu váží,
vytápí pec, i květy pozalívá –
dívka jen klidně v chladu odpočívá,
kvítečka trhá, do kytice víže –
plynoutě dívce dnové bez obtíže.
Plynou jí dnové, plynou také léta,
děvuška záhy v něžnou pannu vzkvétá.
A co se mění poupě v růži vnadnou,
sestřice obě hubení a chřadnou,
6
hubení, chřadnou obě ode zlosti,
cizí ta krása brání veselosti. –
Neletí včelky ku květince rojem
mile se kochať medonosným zdrojem,
ale to všichni ženichové v městě
na ořích letí slíčné ku nevěstě,
k nevěstě slíčné, k Vasilise letí,
oj což se diví její vábné pleti,
vábivé pleti, jasných oček plamu,
nezadáť oko její drahokamu.
Marny jsou vaše, ženichové, cesty,
hledejte štěstí jiné u nevěsty!
Macecha zuří, Vasilisu bije:
„Vari mi z očí, jedovatá zmije!
Hadici jsem si tebou vychovala,
bodejž tě, stvůro, baba-jaga vzala!“
II. Nástraha.
Ach což to bylo rozloučení žalné,
odešel otec do krajiny dálné.
„Tatíčku dobrý, proč jsi vyšel z domu,
macecha smýšlí na zlou na pohromu,
macecha krutá černou zrádu snuje,
což to tvé srdce pro mne zaběduje!“ –
Děvuška pláče, po tatíčku touží,
srdečko žalem bolně se jí ouží.
Zanechej, děvo, zanech toho lkání,
matčino s tebou bude požehnání!
7
Minula doba – přišla jeseň v kraje,
v maceše kruté zhoubná zráda zraje.
„Hoj děvyděvy, k práci, nechte kratochvíle,
uvidím, která první bude v díle;
krátí se den, již večery jsou dlouhé,
nemařte času při rozprávce pouhé.
Uplete krajky nejstarší má dcera,
punčochy druhá pletiž za večera,
nejmladší kráska chop se kolovrátku –
při práci času zbude pro pohádku.“
Macecha v domě oheň pohasila,
jednu jen svíci k dcerám postavila.
Zasedly dcery, závodily v díle,
sestřice předčí Vasilčina píle.
S kužele hbitě rusá vlákna střádá,
umělou rukou jemné nitky spřádá.
Sestřice lstivým přikyvují zrakem:
teď-li nám ujde – budeť se zázrakem!
„Aj,“ vece mladší, „jak se svíce plaví,
Vasilka sobě krásná očka znaví!“
Nejstarší hned se na to k světlu sklání,
štipci je zhasí jako z nenadání.
Sestřice vzkřiknou klamném ve zděšení,
v celinkém domě trocha ohně není.
Macecha lstivá k dcerám chytře vece:
„Marny jsou řeči, vzchopte vy se přece;
do zlé jste přišly, dcery, do nesnáze,
pro oheň jíti třeba k babě-jaze!“
Nejstarší na to: „Netřeba mně jíti,
špendlíky k práci věru dost mi svítí.“
8
Sestřice mladší: „Netřeba mi svíce,
vidím já dobře lesklé od jehlice.“
„Vasila půjde,“ zvolaly teď obě,
„kterak by předla lníček v noční době?
Jdi k babě-jaze, Vasilinko naše,
přines nám ohně, nezírej tak plaše!“
A než se děva vzpamatuje z leku,
sestřice v zlobném vypudí ji vzteku.
„Což si já počnu, přeubohé robě?
K loutečce půjdu, požaluju sobě!“
V komůrku vešla, jídlo přichystala,
srdečkem žalným sobě stěžovala:
„Na, loutečko, jez,
hoře moje věz:
macecha se zlobí na mě,
k babě-jaze posýlá mě,
buď mi radou dnes!“
Pojedla loutka, okem zablýštěla,
potěšným slovem dívce smutné děla:
„Neboj se, dívko, jdi jen, kam ti kážíkáží,
já-li jsem s tebou, v mocné budeš stráži.“
III. U baby-jagy.
Děsná to noc, zlou vichor píseň hučí,
stenají stromy, bouřná vřava hlučí,
zafičí blesk a hromu rachot huká,
vrcholy vzplanou, skalní balvan puká.
Děsná to noc – a nocí děva spěje,
se šumným lesem v útrobách se chvěje,
9
strachem se chvěje, bázní tetelí se,
ach trudno jest jí, děvě Vasilise!
Což jí to temno trvá věky celé,
po dni již touží v duši rozechvělé.
Tu bílý jezdec na komoni bílém
uhání hvozdem za neznámým cílem,
a sotva jezdec na komoni přejde,
svítati počne, jasná zora vzejde.
Dále jde dívka – oj tu v rychlém chvatu
uhání druhý jezdec v rudém šatu,
na koni rudém pádí bez ustání –
zplanulo na nebíčku slunce ranní.
Okřála děva jasem jeho milým,
kráčela hvozdem dále krokem čilým,
kráčela dále sálajícím horkemhorkem,
sluníčko až se skrylo za pahorkem.
Pojednou stane hrůzou děsnou jata –
podivná před ní vystupuje chata,
divná to chata, lidem nevídána,
práchnivých koster hrůzoplodná schrána.
Okolo chaty – žasem vlas se ježí –
z člověčích kostí dlouhé ploty běží,
na plotech trčí četné lidské leby,
očima krouží, strašlivě se šklebí.
Před chatou strmí lidských hnátů stohy,
veřeje u vrat – člověčí jsou nohy,
člověčí ruce místo závor čnějí,
na místě zámku lidská ústa zejí,
ostrými zuby posety jsou skráně –
přeběda tomu, kdo se blíží bráně.
10
Ztrnula děva, jako vrytá stojí,
zděšených očí pozvednouť se bojí.
A jak je zvedne, hle tu v okamžiku
přiletí černý jezdec na vraníku,
ku vratům pádí, náhle zmizí z oka,
jakoby propadl se do hluboka.
Nastala noc – však dlouho netrvala,
na plotech světla podivná se vzňala;
oči se v lebkách žárným ohněm vznítí,
a jako ve dne po palouku svítí.
A již se příchod baby-jagy věstí:
vzbouří se les a suché listí chřestí,
praskotem stromy ku zemi se sklání,
děsivá vřava ozývá se v stráni,
v lese to bouří, povykuje, hvízdá –
toť baby-jagy lítá noční jízda!
A jak to lesem lomozí a víří,
oj baba-jaga jede ve hmoždíři,
na všechny strany blesky žhavé metá,
pohání trdlem, metlou stopu smetá.
Přijede k vratům, čichá, rukou máchne:
„Fu! totě v domě ruským duchem páchne!
Kdo je tu?“ vříská chraptivými zvuky,
„nevyjdeť živ již z mojí mocné ruky!“
K stařeně děsné Vasilisa kročí,
nízko se kloní, na to zírá v oči:
„Já to jsem,“ vece, „babičko má milá,
ohně bych ráda sobě vyprosila.
Slaly mne k tobě dcery macešiny,
jsem-li ti nevhod, nedávej mi viny!“
11
„Znám je, ty dcery,“ baba-jaga praví;
„zdáš se mi býti, dívko, moudré hlavy,
ohně ti dám a ráda ušetřím tě,
práci-li dříve zdoláš, jinak – sním tě!“
Na to se k vratům obrátila prudce,
k závorám děsným suché kladla ruce:
„Závory moje pevné, odemkněte vy se,
široká moje vrata, otevřete vy se!“
Dokořán vrata hned se otevřela,
do chaty rychle baba-jaga vjela;
jakmile s dívkou překročila práhy,
zaskřípla vrata, zavřela se záhy.
„Hoj, služko moje, rychle měj se k činu,
jídlo mi přines, chladnou medovinu!
Temno je v jizbě, k lebkám pospěš hbitě,
světlo chci míti, dívko, okamžitě!“
Spěchala děva k lebím na nádvoří,
na plotě lebky jasným plamem hoří,
zažehla louče od zářících očí,
do chaty opět s rudým ohněm vkročí.
Vytáhla z peci rychle krmy hojné,
podala babě hladem nepokojné.
Stařena hltá, sotva nechá špetky,
děvici pozve chudé na objedky.
„Dobře mi sloužíš, dobře, moje služko;
chce se mně spáť, teď upravíš mi lůžko!
Odjedu zítra, chop se práce čile,
vyčisť mi dvůr, a vyper prádlo bíle;
až bude oběd schystán na mém stole,
pšenice čtvrť mi očisť od koukole!
12
Všechno-li zdoláš, dívko, ušetřím tě,
neuděláš-li – na pochoutku sním tě!“
Od stolu kvapně baba-jaga vstala,
na lože lehla, děvu zanechala.
„Což si já počnu, přeubohé robě?
K loutečce půjdu, požaluju sobě!“
Loutečku vzala, zbytky přichystala,
slzami hojně pokrm zalívala:
„Na, loutečko, jez,
hoře moje věz:
těžké vloženo mi břímě,
baba-jaga krutá sní mě,
buď mi radou dnes!“
Pojedla loutka, okem zablýštěla,
potěšným slovem dívce smutné děla:
„Neboj se, dívko, ulehni jen k spaní,
nad večer moudřejší je doba ranní.“ –
Přibylo ráno, zoře již se rudí,
ze spánku trudnou Vasilisu budí.
Na plotech lebkám plamy v očích hasnou,
nesnesou ranní zory záři jasnou.
Přehnal se jezdec bílý – rozední se,
rudý se přehnal – slunce objeví se.
Povstane baba, sedne do hmoždíře,
objíždí dvorec v divorychlém víře,
pohání trdlem, metlou stopu smetá,
vzduchem se mihne, do povětří vzlétá.
Povstane děva Vasilisa z rána,
což tu je divu – práce podělána!
13
Loutečka koukol poslední již sbírá,
veselým očkem k Vasilise zírá.
„Tobě jen oběd přichystati zbylo,
odpočiň sobě, snadné máš teď dílo!“
Radostně loutku k srdci děva vine,
z nachových ze rtů vroucí dík jí line:
„Což jsi ty dobrá, zbavuješ mne trudu,
po celý život tebe nezabudu!“
Večer se blíží – jezdec černý přejde,
setmí se náhle, v lebkách plamen vzejde.
A již se příchod baby-jagy věstí,
vzbouří se les a suché listí chřestí:
oj baba-jaga jede ve hmoždíři,
divokým skokem ku své chatě míří.
„Vítám tě, vítám, babičko má zlatá,
hotovo všechno, v pořádku je chata!“
„Nu dobře, dobře,“ baba hlavou vrtí,
„pro dnešek ujdeš ještě, děvo, smrti.“ –
A baba-jaga mocným hlasem velí,
v základech že se zachví domek celý:
„Pospěšte rychle, moji sluhové,
semelte pšenku, věrní druhové!“
Vzduchem se mihnou náhle troje ruce,
seberou pšenku, semelou ji prudce.
Pojídá baba, sotva nechá špetky,
děvici pozve chudé na objedky.
„Dobře mi sloužíš, dobře, moje služko,
chce se mně spáť, teď usteleš mi lůžko.
14
Popravíš dům, jak dnes jsi učinila,
jedna však práce ještě tobě zbyla:
Do máku kdosi namíchal mi hlíny,
očisť ho zítra, ať je beze špíny!“
Od stolu kvapně baba-jaga vstala,
na lože lehla, děvu zanechala.
„Což si já počnu, přeubohé robě?
K loutečce půjdu, požaluju sobě!“
Loutečku vzala, zbytky přichystala,
loutečce smutně žalovať se jala:
„Na, loutečko, jez,
hoře moje věz:
baba-jaga zrádu strojí –
kterak se mé hoře zhojí?
Buď mi radou dnes!“
Pojedla loutka, okem zablýštěla,
potěšným slovem dívce smutné děla:
„Neboj se, dívko, ulehni jen k spaní,
nad večer moudřejší je doba ranní.“
Odjela baba-jaga časně z rána,
loutečkou práce v chvíli udělána.
Na večer vešla baba-jaga v chatu,
prohlédla práci, na to křikla v chvatu:
„Pospěšte rychle, moji sluhové,
vytlačte olej z máku, druhové!“
Hned ruce troje do máku se daly,
stařeně ruče olej vymačkaly.
Ku stolu rychle baba-jaga sedla,
pojedla všechno, sotva zraku zvedla.
15
Mlčky tu stojí děva Vasiliska,
zlobivě na ni baba-jaga vříská:
„Což jsi dnes němá? Mluv ty se mnou přece!“
„Netroufám sobě,“ děva smutně vece.
„Sama-li však si žádáš řeči mojí,
babičko, dovol otázky mi trojí.“
„Otazuj ty se, odpovím ti snadno,
tázati se však nebývá vždy radno.“
„Když jsem šla k tobě, babičko má milá,
což jsem se děva smutná poděsila,
bílého jezdce na brůně jsem zřela;
prosím tě, o něm bys mi pověděla.“
„Na koni bílém onen jezdec krásný,
to je můj sluha, to je den můj jasný!“
„Lesem pak přejel, jak když plamen hoří,
červený jezdec na červeném oři –“
„Druhý to sluha, slunce moje rudé –
otázka třetí ještě tobě zbude.“
„U chaty když jsem stála za večera,
černý tu jezdec vyjel z temna šera –“
„Na koni černém, děvo, jezdec černý,
temná má noc – toť třetí sluha věrný.“
Na troje ruce zpomene si děva,
otázkou více babu nepohněvá.
„Dobře titi, dívko, že máš na tom dosti,
běda by bylo další zvědavosti!
Nyní však ty mně pověz, čeho žádám:
jak zmůžeš práci, kterou na tě skládám?“
Zašepce děva, hlavičku svou sklání:
„Matčino pomáhá mně požehnání!“
16
Stařena skočí jako peklem hnaná:
„Vzdaliž se odsud, dcero požehnaná!“
Z jizby se hnala, lebku s plotu sňala,
napíchla na hůl, Vasilise dala.
„Tu máš ty oheň – dobrýť pro macechu!
Z chaty si pospěš, děvo, co máš dechu!“
IV. Návrat.
Pospíchá hustým Vasilisa lesem,
srdečko chvěje radostným se plesem;
nesejde děva v noci s cesty pravé,
svítí jí lebka v záři rudožhavé.
Svítí jí, svítí, dříve nevyhasne,
až vzejde slunce na nebíčku jasné.
Děvice běží sálajícím horkem,
opět až slunce zajde za pahorkem.
Stojí již před ní macešina chata,
temna jsou okna, uzamčena vrata.
Dceřice sedí, s matkou potmě sedí,
nemluví slova, do tmy čiré hledí.
A co se mučí všechny trapnou nudou,
uvidí oknem náhle záři rudou.
Při rudé záři Vasilisu zočí,
lekem a zlobou div se nerozskočí.
„Sestřice mojemoje, otevřete vy mně,
babina svíce dokud neshoří mně.“
Sestřice vstaly, dvéře otevřely,
plamenné oči s děsnou hrůzou zřely.
„Divnou to, sestro, svíci neseš z dáli,
sálavým žárem do duše nás pálí!“
17
Z plamenných očí paprsky se řinou,
pod jejich žárem sestřice se vinou;
svíjí se bolem, do jizby se plíží,
ohnivým zrakem lebka na ně shlíží.
Macecha v leku ku dcerám se přihne,
plamenný proud i její tělo stihne.
Kamkoli v děsném schovají se lkání,
sálavý oheň za nimi se shání.
Shání se, shání v nelítostném spěchu,
s macechou dcery pádí bez oddechu,
z jizbice pádí do temného dvoru,
za nimi plamen pálí do úmoru. –
Z rána když nebe rudilo se zoří,
tré mrtvol zříti bylo na nádvoří.
Vrátil se otec, vrátil z cesty dálné –
„Tatíčku dobrý, slyš mé hoře žalné!“
S podivem slyší, co se v domě dálo,
oj, což mu oko bolem, hněvem plálo!
Ze srdce pak dík hojný se mu proudil:
„Netřeba žalu, mocný Bůh kde soudil;
tebe-li mám jen, Vasilisko drahá,
nebudu hledať jiného již blaha!“
Neletí včelky ku květince rojem,
mile se kochať medonosným zdrojem,
ale to všichni ženichové v městě
na ořích letí slíčné ku nevěstě.
Vasilka slíčná, což se zradovala –
srdečko věrné nejkrasšímu dala.
Tatíček hlavu nad oběma sklání:
„Matčino chraň vás vždycky požehnání!“
18
O dvou hvězdičkách.
Kdys bloudil nebem měsíček
a zalkal písní trudnou,
že bez průvodných hvězdiček
sám koná plavbu nudnou.
I smiloval se nad ním Bůh;
svou rukou všemohoucí
hned v nekonečný nebes kruh
rozséval hvězdy žhoucí.
Ta ruka Boží hvězdičky
jak deštné perly seje,
že nebes prostran celičký
se jasným leskem skvěje.
Zří na své dílo nebes Pán
svým světozářným okem,
a z očí, hle, v nebeský stan
dvé hvězdic pádí skokem.
Však v celém nebes prostoru
již místa pro ně není,
i bloudí dolů, nahoru
v bolestném rozechvění.
Než marná cesta, marný bol,
již plna hvězdná říše –
a hvězdice tam v zemský dol
se ubírají tiše.
19
A první noci – znaveny
když uloží se k snění,
hned lůžko – tvrdé kameny
svou září v démant mění.
A noci druhé v pažiti
si měkké lože strojí,
a rosa hned se zanítí
nadpozemskými znoji.
A sotva rdí se třetí den,
tu dojdou rajských sadů,
již netíží jich víčka sensen,
když vidí ráje vnadu.
A bloudící dvě hvězdice
se přede Tvůrcem koří,
an z pomíjivé směsice
pleť člověkovu tvoří.
„Ó věčný Tvůrce, dítky své
rač mile vyslechnouti:
ač veliké jest nebe Tvé,
nám nemožno v něm plouti.
Ó dejž jen vrátiti se nám
Tvých očí v svatostánky,
by zděl ten svatý jejich plam
nám věčné radovánky!“
Dí na to Láska odvěká:
„Nechť záře vaší skvostem
se rozjasní tvář člověka,
v němž obraz Boží hostem.
20
Vy v nebeský vždy hleďte stan,
kde sestry vaše krouží,
ať člověk, všeho tvorstva pánpán,
též po nebesích touží.
A touhou-li se ponese
duch lidský po svém Bohu –
i s vámi kdys se povznese
tam nebes nad oblohu.“
Tak vece Bůh – a hvězdic kruh
se v lidské změnil oči –
ký div, že k nebi vzlétá duch,
když družné hvězdy zočí? –
21
Duchů stráž.
„Ha, toť udatná je chasa,
mrtvého se bojí masa!
Byť i bylo tisíc běsů,
před nimi se nezatřesu!“
Jonu oheň z očí srší,
rouhání mu z úst jen prší;
ze druhů pak kolem stola
takto k němu jeden volá:
„Na našem dnes na hřbitovu
sok tvůj v novém leží rovu;
na stráži dnes sám jen stojí,
ať se Jona k němu strojí!“
„Budiž!“ zní to kolem stola.
„Budiž!“ Jona divě zvolá;
„ale, až se vrátím z rovu,
ať se víno perlí znovu!“
A již Jona pádným krokem
za zemřelým spěchá sokem;
spěchá k rovu jako ve sně –
zakvílí mu kulich děsně.
Mutně luna bledá svítí
na ty rovy, na to kvítí;
s věže zvonec dvanáct bije,
jeden hrob se odekryje.
22
Šedá mha se z rovu vine,
mlha ve postavu splyne,
postava se k rovům staví,
nade rovy děsně praví:
„Hoj, duchové, v noční rej,
sejčkův kůru k němu hrej,
lebka nechať klepe v leb
klepy klep – jak tepe cep.
Sám pak střehu duchů davy,
až mne stráže jiný zbaví!“
Tu se hroby otvírají,
sejčci k reji hudbu hrají,
lebka klepe v holou leb –
klepy klep – tak tepe cep.
Přijde Jona ku hřbitovu,
uzří reje kolem rovů –
hoří, stydne – rudne, bledne,
k soku kdy svých očí zvedne.
„Hoj, duchové, v noční rej,
sova, kulich k němu hrej,
nechať s hnátem křepce hnát,
nežli opět půjdem spat.
Sám pak střehu duchů rovy,
až nám přijde strážník nový!“
Duchové se točí kolem,
sovy kvílí lesem, polem;
23
s hnátem divě křepce hnát,
křepce, nežli půjde spat.
Strážný duch tu Jonu zočí,
kolem Jony svět se točí;
zraky se mu kalí – klesá,
strážný duch však nad ním plesá.
„Hoj, duchové, v noční rej,
ty nám, Jono, k němu hrej;
za šerého pak ti rána
smutně odezvoní hrana.
Zítra hlídej duchů davy,
až tě stráže jiný zbaví!“ –
Mrtví rejdí v nočním času,
Jona stojí beze hlasu;
s chechtotem se divým šklebí
nočních hostů děsné leby.
Slyš, tu „jedna“ s věže hřímá,
rej již opět v rovech dřímá;
duch též strážný k rovu běží,
Jona však – ten bezduch leží.
24
Růženec.
„Zítra hod jest Matky Boží,
pospíchejte dítky přec!
Každé z vás ať kvítko vloží
Matce Páně na věnec!“
Mladá očka září blaze,
dítky pádí v zahradu,
by květ skvěl se na obraze
babiččinu na radu.
Za vnoučaty vlhkým okem
zírá chorá stařena,
zpomíná, jak rychlým tokem
zašla léta blažená.
„Dřív jsem laňkou spěchávala
v zahrady a šumný les,
druhdy zpěvným ptáčkem slala
zbožné písně do nebes.
Zítra hod tvůj, Matko Boží –
jaká já ti kvítka dám?
Choroba mne poutá k loži,
kterak dojdu v Boží chrám?
Shlédni na mne, Matko svatá,
ty jsi chorých posila,
vizviz, jak duše bolem jatá
oko slzou zrosila!“
25
A jak zírá v obraz Panny,
slyší tajný libohlas:
„Dej mi věnec z proseb tkaný,
putuj v sídlo věčných krás!“
Chorá rukou vetchou pojí
prosbu k prosbě u věnec;
k Té, jež všecky rány hojí,
šepcí ústa – růženec.
A než slední připojila
k zrnku zrno klokočí,
záře blažená se lila
stařeně zpod obočí. –
Zítra hod jest Matky Boží,
pospíchejte dítky přec –
babička již v nebi dává
Matce Boží růženec!
26
V přírodě.
Mocný Bože, Tvůrce všehomíra,
na nějž cherub hledem žasným zírá,
z prachu země zdvíhá zraky svoje
k Tobě prachu syn!
Nehleď jeho vin –
přijmiž v oběť lásky jeho znoje!
Jako slunci květina se klání,
jako k moři spěje toků voda,
tak jen v Tobě duše bohorodá
hledá klidu, najde blahé stání.
K Tobě spěji – však co vázne noha?
Proč se lekám blažené té pouti?
Proč jen váhám v nebes kraje plouti,
patřit ve tvář věkověčna Boha? –
Ach, vždyť nelze lidské nestateči
božskou stať zříť v časném putováníputování,
jenom odlesk z nebeských to bání
značí věčnou krásu pozdálečí.
A ten lesk, jejž božská ruka snová,
mocným žehem ve všem tvorstvu plane,
dech to Boží veškerenstvem vane,
přírody jej tajné lůno chová.
Odhal, Bože, převelebné taje,
přírody jež kryjí svatostany;
27
veď mne šíré světa ve prostrany,
by mne oslonil jas s nebes kraje!
Ó, dej patřiť tvorstva divy tvoru,
pro nějž mocnosť Tvá svět všechen zděla!
Dej, by věkoslávu hlasně pěla
duše vděčná světa po oboru!
Ve hlubiny moudrosti Tvé věčné,
v slávu všemocnosti nekonečné,
jakou hlásá tvorstvo všehomíra –
hlediž duše má!
BožeBože, milosť Tvá
budiž hvězdou mi a svatá víra!
28
Bez Boha.
Ty bez víry se vrháš do věd moře,
a kýženého hledáš přístavu,
ty bez Boha chceš dlíti v nebes dvoře,
bys umu skýtal živnou potravu –
ó věz, že věčnou Boha říši boře
své duši zhoubnou vléváš otravu.
Ty skoumáš bystře přírody vše taje,
chtě velké luštiť její záhady,
ty v neznámé se pouštíš směle kraje,
a žádné nelekáš se závady –
však víry cesty sobě nevšímaje
řád božský měníš v matné nelady.
Co platna tobě pouť tvá v temné šachty,
kdy lampy žár ti jasný nehoří?
Kde přístav klidný najdou tvoje jachty,
kdy vesel nemaje dlíš burném na moři?
Aj divou bouří rozdrásané plachty
i s tebou v hlubinu se ponoří! –
29
K práci!
Byl krásný den – a bouřná přišla noc,
i zhasly hvězdy šírém po nebesku,
a živlů závistných se zdvihla moc,
že nebe ve krvavém plálo lesku.
Byl krásný den – aj zlatem zářil klas,
a v milovábné ptáčků šveholení
se mísil ženců pilných jarý hlas,
a zpěvy vlnily se po zeleni.
Však bouřná přišla noc – a hromu řev
i blesku šlehy padly v rodnou půdu;
a zalkal pláč, kde veselý zněl zpěv,
a v čelo vrývaly se vrásky trudu. –
I v duchu mém byl dlouhý, krásný den; –
já zlaté stavěl sobě v duchu zámky,
můj život plynul jako luzný sen,
jenž v zárodu mi choval blaha známky.
A duch můj zplesal jarním skřivanem,
já zpíval písně v sladkém roztoužení,
a v hymnu hlasným sborem zpívaném
i duše struny hrály v rozechvění.
Byl krásný den – však přikvačil zlý hosť,
jenž ničil v srdci snů mých čarokraje,
ba zmizel sen, vždyť světa krutá zlosť
mi v pouště zvrhla milodeché ráje.
30
Než mám se zříci idealů vnad,
že zášť a zloba strájí zhoubné vády?
Má pouští zůstať zpustošený sad,
že ženců nadbu rozkotaly hrády?
Hle naděj’ dlouhou zvrtla krátká bouř,
však neklesá tím mysl rolníkova;
ač žeň mu obrácena v smeť a kouř,
přec novým jarem novou čáku chová.
Tak znovu vstávám zloby nedbaje,
a nové símě kladu v duši rodnou;
však někdy přec mi v klasy dozraje
a žeň mi skytne věčně blahoplodnou.
31
Naději vlasti.
Byť celý svět se v nerozumném cvalu
a nezkušenou puzen honitbou
jen za smyslnou sháněl požitbou,
a ve hmotném se pokochával kalu –
ty nechtěj spouštěti se idealů.
Byť poklady ti podávali králů,
byť zlatý vystrájeli tobě vor,
bys přeplul v hlučný duchoborců sbor –
ó přestaň ty jen na domnělém málu,
a nikdy nespouštěj se idealů.
Byť potupu jen podílem ti dali,
a spílali ti pustým rykotem,
že nechceš žíti zvěře životem,
a byť i rozum tobě upírali:
ty miluj vezdy svoje idealy.
Kdo vilných hlupců jenom hledá chválu,
a z číší hříšných kájí bujnou krev,
ten místo zrn si všímá hrstky plev,
a světa krásy mění v moře žalů –
ten zrádcem sluje věčných idealů.
Kdož odváží se do skvostného sálu,
kdy děrav šat a obuv blativý?
Tak zírá drze světa na divy,
32
kdo duši ztápí ve hmotenstva kalu –
Ó nešťasten, kdo prázden idealů!
A bys i nedostoupil krásna valů,
ta tužba po nich již tě oblaží,
i sejme s ducha hmoty závaží,
bys k nebi vzlétal zemských od úvalů.
Ó nespouštěj se, june, idealů!
33
Pochod.
V širý kraj,
les i háj,
dokud mlada krev;
po horách,
dolinách
rozlehej se zpěv!
Mysl naše jará touží
dále a jen dál,
nechť se v morné jizbě souží
líný pecivál.
DálDál, jen dál –
tužme svalsval,
sílu mladistvou;
svěží duch,
čilý ruch
ať nám hrudí dmou.
Vlasti drahé buďme strážístráží,
když se vloudí vrah,
mocná síla našich páží
buď mu na postrach!
Jenom v před,
přímo hled
k uměn výšinám!
Nikdy v bok!
Mužný krok
v jejich vede chrám.
34
České juny nepoleká
žádná závada;
nechať celý svět se vzteká,
Čech si nezadá.
DálDál, jen dál,
nad úval
zemskýzemský, dušeduše, spěj,
věčných krás
vnadný jas
do srdce nám vlej!
Ctnosti pravé zdoba svědčí
našim družinám,
všední mysli plané řeči
nehodí se k nám.
V širý kraj,
les i háj,
dokud mlada krev;
po horách,
dolinách
rozlehej se zpěv!
Mysl naše jará touží
dále a jen dál,
nechť se v morné jizbě souží
líný pecivál.
35
Tažní ptáci.
Kam, ptáci, rychlou perutí
vás vede touha snivá?
Vždyť po vás truchlí šumný les
i háj, i rodná niva.
A naší lípy vonný stan,
v němž písně nám jste pěli,
jak bolně zírá do nebes,
tak sirý, osamělý!
Hle žalem lípa zbavuje
se zeleného skvostu,
a lupení jak slzný tok
se proudí s letorostů.
Žel! plavci smělí nedbají,
jen v cizí touží kraje,
kde širý vlní ocean,
kde slunce žhavě plaje.
Však jedněm hroby ustelou
vln zhoubných klamné něhy,
a druhým peruť ochromí
ty palné slunce žehy.
A kterých nebe zachová,
vás volám celou duší:
jen přileťte vy opět k nám,
vždyť vlasť vám nejlíp sluší!
36
Pak jarní slétne omlada,
z líp hojně vzejde květů;
ó pějte, pěvci, vlasti své,
a nechte cizých světů!
A práhne-li to hrdélko
vám po lahodném stredu –
aj, v květech lípy slovanské
dosť slovanského medu!
37
Obrana.
Což ty milý měsíčku
nevycházíš z domu?
Či se bojíš jizlivých
řečí astronomů?
Vyjdi z temných mraků ven,
nedbej svého studu,
na odměnu zbavím tě
přebolného trudu.
Vždyť já tomu nevěřím,
mudrci co praví,
sečkej málo, snadno jim
napravíme hlavy. –
Vychládlé že’s těleso?
Toť jsou lestné klamy!
Panenky a básníci
hoří tvými plamy!
Drsny prý tvé povrchy,
jenom skála holá,
a přec kdo tě uvidíuvidí,
touze neodolá.
Nemáš vody krůpěje,
hanci tvoji lají,
zříme-li však na tebe,
v očích slzy plají.
38
Ještě něco, měsíčku,
napni svého sluchu,
moudří páni tvrdili,
že prý nemáš vzduchu.
Jen se proto nehněvej,
pozasviť těm pánům,
rychle vyjdi z mraků ven
k modrým nebes stanům.
Pozdrav libým úsměvem
všechnu moudrou chásku:
„Libo-li vám v čerstvý vzduch
se mnou na procházku?“
39
Kapka.
Aj padla rosa v pláň i květné luhy,
již slunce plamen v ní se zrcadlí,
květ rosy vláhou znovu omladlý
se třpýtí leskem sedmibarvé duhy.
Ty kapko rosná, velké divy snováš,
tvým nitrem proudí tajemný se ruch,
ač skroven tvůj jest demantový kruh,
přec bol i radosť mnohou v sobě chováš.
Ty v páry změnivši se pluješ vzhůru,
až k nebeským se vznášíš prostorám,
a z mraků černých ssíláš blesku plam,
i hromu rachot plodíš v děsném kůru.
Ty v dešti žírném padáš v pláni zpráhlou,
a tokem mocným plníš řečiště,
že dálných moří šírá jeviště
se plní vodstva zpoustou neobsáhlou.
Teď spojivši svých sester myriady
loď pyšnou houpáš šíjí úlisnou,
však vichorem-li ňádra tvá se dmou,
tu v propasť vrháš oběti své zrády. –
Tak bol i ples v tom světě často vzplane
mi z jediného pouze pramene,
a mysl má, kdy na ně zpomene –
tu dvojí slza z téhož oka skane. –
40
Tré hlasů.
I.
I.
Ruče v boj, vy bojovníci Krista,
déle v svět ať blud se nemetá;
z boje sláva věčná vykvetá,
nestateč – svůj vlastní hrob si chystá.
Statných církev Boží želá branců,
aby zmlkl soků víry jek,
zpupný aby utlumil se vztek
nedozralých svaté víry hanců.
Víry světlo ku výšinám spásy
vede z choré světa temnoty,
vírou jenom světa zámoty
v nedostihlé rozvinou se krásy.
Svornou buďme tedy vezdy družbou,
ať nás soků nepřehluší jas,
spása lidstva naší budiž tužbou,
naším heslem budiž: víry hlas!
II.
II.
Klamný svět več naději svou skládá?
V slabý um a smyslů lahody;
od nich pravé čeká svobody –
však jen zhoubné sítě sobě spřádá.
Kdo se pravé Krista víry zhostí,
u Boha kdo neždá ochrany,
tomu rozum nedá obrany
proti matné ducha zoufalosti.
41
S hůry jen, kde božská vládne ruka,
Pramoudrosť kde světům vévodí,
ztad se lidské plémě obrodí,
ztad jen léky pro lidská jsou muka.
Svornou buďme tedy vezdy družbou,
z mátohy ať země okřeje,
spása lidstva naší budiž tužbou,
heslem buď: hlas svaté naděje!
III.
III.
Z naděje a víry – láska pučí,
láskou zbude země trampoty;
leč kde nevykvétá ze ctnoty,
marně lidumilnosť světem hlučí.
Že lid klesá v bídu, do chudoby,
často klamný pláče lidumil,
sám však nepomáhá dle svých sil,
lakotně jen sobě všechno sobí.
Pravou lásku – láska k Bohu plodí;
ta-li komu v hrudi plápolá,
planá slova nikdy nevolá,
činem spasným lidstvo vysvobodí.
Svornou buďme tedy vezdy družbou,
ať nás bláhy doba nemine,
spása lidstva naší budiž tužbou,
heslem buď: hlas lásky účinné.
42
Naše zbraň.
K boji vzhůru, kdo jste Kristu věrní,
vždyť nás mocný Páně volá hlas;
v boji oddělí se lícoměrní,
od koukolu odloučí se klas.
A my klasem chceme býti rodným,
vůli pevnou naše kryje hruď,
a ta vůle činům blahoplodným,
slávě církve věnována buď!
Dvojí zřím tu tábor proti sobě:
ďábel zde, tam Kristus vévodí;
onen zhoubu metá v kruté zlobě,
Kristem k životu se lidstvo obrodí.
Naším mečem víra jesti spasná,
soka zbraní – lesť a podlý klam;
Kristus naděje jest hvězda jasná,
jež nás vede slávy k výšinám.
Věda naším štítem budiž pevným,
v ctnotě naše budiž oruží,
proti tajným útokům a zjevným
svornosť nás i láska otuží!
Byť i krušní svíraly nás dnové,
nechať krev se z mnohých řine ran,
43
aj! vždyť z rány símě vzroste nové,
naše stesky zhojí nebes Pán!
Nechať mní, že rány máme smrtné,
nechať slabou Krista církev zvou:
říši bludu krátká doba zvrtne,
církev pekel brány nezmohou!
44
Znělky.
I.
I.
Divě moře vlnobitné hučí,
vln se spousta věží ku nebesku
s miliony hromných bouře vřesků
z jícnu, z něhož bol a hoře pučí.
Kolem loďky slabé vichr skučí,
mnoho zakvílí tu z loďky stesků,
veslařů však sbor – aj – v bouři, v blesku
v divém ve jásotu jenom hlučí.
Vlasti, ty’s ta loďka, v nížto kvílí
národ ubohý; to děsné moře
svět jest, jenž tě v propasť vrhnouť pílí.
Synů tvých však mnozí – jaké hoře!
nevěrou ti utlumují síly,
ku zkáze ti jsou, ne ku podpoře. –
II.
II.
Ještě nezhojeny rány tvoje,
od cizinců jaké’s zakusila,
by však síla tvá se udusilaudusila,
nové vypryšťují bolů zdroje.
Vrhnou na tebe se běsné roje,
nutí tě, bys jedu kalich pila,
bez Boha bys ve nevěře žila,
smrtící bys podstoupila boje.
Drzou rukou chrám se przní Boha,
v lichou čáka osvětu se klade,
45
svatyně tvé drzá šlape noha.
Svléci národ chtíce z náboženství
mamem ničí tělo jeho mladé –
či blud života je rukojemství? –
III.
III.
Zardiž ty se, mladá Čechie,
národ svůj,svůj že vodíš ve strasti!
Za tvé činy, věř, že ve vlasti
žádný se ti věnec nevije!
Národa kdo víru rozryje,
kal kdo hází čisté ve slasti,
kdo se v bludné kochá propasti –
toho pro vlasť srdce nebije.
Pravou vštěpuj v srdce osvětu,
s Bohem opírej se o rozum,
do vyšších ho vodiž do světů;
tam mu pravá kyne svoboda,
ztad mu jenom kvete krása, um,
ztad mu plyne bláhy lahoda! –
IV.
IV.
Ondy co jsem ve snu strašném zíral? –
S hory vysoké jsem smutným okem
za šumícím hleděl řeky tokem;
bol mi mocně srdce v hrudi svíral.
Ha! tu přede mnou se tábor rozestíral,
46
rozložil se v dolu ve hlubokém,
otravným se řeka stala mokem,
moky hltavě sbor vzteklic sžíral.
Z lític očí vášní proud se blýskal
– nikdo hrozný hled ten nevylíčí –
mrazem stydnul jsem, kdy sbor ten výskal.
Na to sbory ke mně hovořily:
„Aj, vždyť my jsme národ holubičí,
osvícenci jen – nás zpotvořili!“ –
47
Slzy matčiny.
Tam v malé chýžce poupěti
sen milý víčka klopí,
a slzy z očí matčiných
mu něžná líčka kropí.
Ty slzy z líček dítěte
ret andělský jen stírá,
a se rtů strážných andělů
je nebe odebírá.
A v tiché noci májové,
kdy hvězdy jasně svítí,
ty slzy s nebe padají
a zdobí jarní kvítí.
Kde v sadu kvítků poupata
se snivě k zemi kloní,
tu na hlavinku skloněnou
jim nebe rosu roní.
Již vím, proč vezdy miluje
to kvítí každé dítko:
matčiny slzy zdobily
i dítka tvář i kvítko!
48
Dítko.
Z tvých očí září nevina,
tvou slastí dobrý Bůh;
ctnosť touha tvá jest jediná,
ty hříchu neznáš dluh.
Kol rtíků pochoť blahostná,
neb čistý jich je prah,
a líčka tvoje mladostná
aj, růží zdobí nach.
I anděl s nebe sestoupil,
jenž tvůj vždy střeže krok,
by v svatyni se nevloupil
snad blaha tvého sok.
A nežije-li také v nás
tvá, dítko, podoba,
tu nedá se – toť Pána hlas –
nám rajská ozdoba.
Aj dítko, zřím-li na tebe,
jsa vzdálen neviny,
jak zatoužím tu do nebe,
ach – dalek otčiny!
49
Dětský sen.
Když se hodné dítky kladou
na noc do své postýlky,
sesýlá Bůh s nebes výšin
na zem svaté andílky.
A když perutí se dotknou
umdleného dítka víček,
usmívá se ve snu libém
jako s nebe andělíček.
Andělíčci sladce pějí
o Ježíšku, o nebi,
dítko ve snu rájem vodí
k trůnu božské veleby.
Jak to plaje, jak to září
v blahém dítka obličeji –
snad to všichni andělíčci
z dětských tváříček se smějí?
50
Kaple.
Tamhle na návrší
rodné při dědince,dědince
chodíval jsem často
úzké po pěšince.
Po pěšince úzké
ku kapličce milé,
ku Rodičce Boží
spěchával jsem čile.
Za šerého jitra,
z jitra při klekání
v samotné jsem kaple
pěval píseň ranní.
A když ku večeru
slavík lkal svou píseň,
u Matičky Boží
svou jsem složil tíseň.
A to srdce mladé
vždy se slastí chvělo,
kdykoliv to s věžky
ku modlitbě znělo. –
Uplynula léta
jako toky v moře,
s nimi mnohé slasti,
mnohá s nimi hoře.
51
Ku kapličce v lese
posud cesta vodí,
po ní posud mnohá
zbožná noha chodí.
Chodívám já také
ještě ku kapličce,
přináším své srdce
Boží ku Matičce.
Tu pak moje mladosť
na mysli mi tane,
z vlhkého mi oka
bolná slza kane.
52
Naděje.
Kdys toužíval jsem nad světem,
že tolik slzí rodí –
proč nevzpomněl jsem anděla,
jenž tímže světem chodí?
Ten anděl zve se nadějí,
a celou zemí kráčí,
on všude šumí perutí,
kde slza oko smáčí.
On v chýži nuzné staví krok,
však zná též palác skvostný,
a peruť jeho chladí bol,
i snímá žalu ostny.
A slzy anděl uschová
jak poklad v nebes kraji,
kde hvězdy leskem radostným
jak věčné svíce plají.
Již nedbám slzy žalostnéžalostné,
co s oka mého kane,
snad mnohá v nebes výšinách
mi jasnou hvězdou zplane.
A v bolu hledím k nebesům,
i setřu slzu s tváří –
hle na nebeském blankytu
jak slz mých sestry září!
53
Tužba.
Často v bolné zírám tuše
na ten milý Boží svět,
a vždy v hloubi svojí duše
truchlé písně slyším znět.
Písně truchlé, dumy žalné,
zniklý dětství mého ráj,
a mé oko slzou kalné
v nadehvězdný touží kraj.
V nadehvězdné touží kraje,
tam kde blažný vládne mír,
tam kde klamných lidí laje
nerozčeří vášní vír.
Bez trní tam kvetou růže,
tamo duše prosta běd,
netíží tam strázeň lůže,
tam je cizí hříchu jed.
Tamo dětství mého snové
pravdy budou píti zdroj,
tamo slasti věčně nové
roznítí mi srdce znoj.
Tam, kde hvězdy planou jasné,
odkud luny září svit,
tam, až moje žití zhasne,
tam, ó Bože, dej mi býť!
54
Věnec.
Znám já slávověnce
ze zahrady Boží,
v témě oslavence
Bůh je v ráji vloží.
V nich se vonné růže
vnadou rajskou pojí,
poupěti však lůže
svorně obě strojí.
Jedna bělostkvoucí,
prosta všeho kalu,
druhá rudožhoucí
božském ve zápalu.
Mezi nimi ladné
poupě zelená se,
poupě neuvadne,
v jaré stkví se kráse.
Bílá růže jesti
čistá v Boha „víra;“víra“;
víra dráhu klestí
k Tvůrci všehomíra.
Růže ohněm vzňatá
božskou značí „lásku;“lásku“;
splétá láska svatá
Tvůrce s tvorem pásku.
55
Poupě v růží středu
„naděje“ znak spasné;
v hoři dává stredu,
ve tmách nevyhasne.
Naděj’, lásku, víru
ve hrudi kdo chová,
tomu věnce míru
božská ruka snová.
Nebes pláč.
Rosné perly v noci nepadaly,
aniž jasným demantem se třpýtí,
aby zpráhlé ovlažilo kvítí:
leč to nebes oči v pláč se daly.
Zaplakalo nebe mutným okem,
nad temnotou zaslzelo světa,
nevěra by ustoupila kletá,
hříšnou hruď by mylo slzí tokem.
56
V lese.
Potůček v lese – divý neposeda,
ve dne i v noci pokoje si nedá.
Nedá si klidu, pádí přes kamení,
jakby se lekal stromů zašumění.
Dále jen chvátá z rána do večera,
snad že se děsí tajemného šera? –
Však bych já také nesedával v lese,
kdyby tam slavík neklokotal v plese,
kdyby svou písní nelil v duši těchy,
kdyby mi v radosť nezaměnil vzdechy. –
Houpej jen dále, vždyť ty neznáš bolu,
pospíchej kvapně lesem do údolu;
však až tam uzříš stero lidských tísní,
zatoužíš také – slouchať lesní písni.
57
Potok.
Potůčku ty čilý,
což se v temném boří
stříbrojasné vlnky
tvoje nahovoří!
Jak by neplesala
stříbrná má ústa,
tísícerá krása
kolem nich kdy vzrůstá?
Šepci o kameni,
přes nějž vlnka houpá,
mluvím o květince,
co se ve mně koupá.
Zpívám o slavíčků
snivém klokotání,
suslím o větérků
milodechém vání.
Rozmlouvám já s borem,
nade mnou co šumí,
volám vábným hlasem
laněk plaché tlumy.
Motýlu se divím,
jenž se letmo blíží,
vítám nebes krásu,
co se ve mně shlíží.
58
Hlásám mocnou ruku
nebeského krále;
pěj ty se mnou, pěvče,
stále k Boží chvále!
Pomněnka.
U potůčka, u pokraje
kvete pomněnka,
kolem ní si mile hraje
bystrá voděnka.
Pádí vlnka divým tokemtokem,
v cizou pluje dál,
za ní zírá snivým okem
nezabudky žal.
Tak i dětství dnové plynou
jako vlny chvat,
luzní jeho snové hynou –
škoda jejich vnad.
Ze všech sladkých snů mi zbyla
jenom zpomínka –
kéž by se mi navrátila
chvíle jedinká! –
59
Jitro.
Jasnou jitřenka již rudne září,
aj, toť příchod slunce zvěstuje!
Tvorstvo, které Pán Bůh pěstuje,
s vyjasněnou probouzí se tváří.
Na blízku, v dáli
Boha vše chválí,
oběť mu přináší za nový den:
Květ – vonné dechy,
slavík své vzdechy,
potůček hrčí mu ku slávě jen.
Kvítko mu v očičku
věnuje slzičku,
písní se ozývá hájek i les;
vody a skály
moc jeho chválí –
jeden vše souzvuk a jeden jen ples.
Zlaté slunce pozlacuje pláně,
ranní hvězdy zhasnul jasný kmit,
zvonek cinká, kleká zbožný lid,
z úst mu pozdrav line: Anděl Páně!
60
Jarní vánek.
Věje teplý vánek,
věje z jižní strany –
a to trudné zimě
zvoní vesna hrany.
Slunce milá záře
opět zemi vroubí –
a to jasné nebe
se zemí se snoubí.
Na lučinách pučí
steré, pestré kvítky –
a to vesna snáší
na zem nebes dítky. –
Časný skřivan.
Aj již zde, ty pěvče roztomilý?
Vítej ve smutné nám krajiny!
Pokrývá sníh hory, planiny,
tuhne vše, jen ty’s, můj pěvče, čilý!
Z hrudi vděčné tvé se zpěvy proudí,
ač jen trudem dýchá okolí –
ty mne učíš krotiť nevoli,
chváliť Boha, nechť i bol mi soudí.
61
V cizině.
Jasná noc – a touha sladkobolná
srdcem mým a hrudí mou se plíží;
ač mi spánek truchlé oko tíží,
k okenku mne vede noha volná. –
Aj toť krása šírém po nebesku!
Miliony světel viz jak září
na posvátném nebes na oltáři,
ve hvězdném se oko ztápí lesku!
A mne touha po domovu ruší?
Aj, zde tentýž Bůh, a nebes krása
věkoslávu jeho všude hlásá –
v nebi vlasť jest spravedlivých duší!
Zpomínka.
(Z Uhlanda.)
K mým nohoum lupen upadá,
a sluncem, deštěm ovadá;
když listí bylo zelené,
měl rodiče jsem milené.
Tak krátce trvá lupení,
plod Vesny jeseň vyplení!
Však lístek, jenž se dolů schvěl,
žil déle, než co rád jsem měl!
62
Kvítí ledové.
Krásno, ladno – ledové to kvítí,
jakéž zima divně vytvoří;
v krásu jeho duch se ponoří,
čarovným kdy leskem jasně svítí.
Než ten led mé srdce neroznítí,
žalně jenom se mnou hovoří –
však hruď mocným plamem zahoří,
vonným, květným sadem mám-li jíti.
Tak i věda mrazným kvítkem jesti,
pak-li rozum chladný jen ji pěstí
bez průvodní hvězdy, bez Boha;
nedá vůně, srdce nerozhřívá,
jí jen vzniká duše mátoha,
jež se leskem klamným přiodívá.
63
Útěcha.
Poletoval snížek,
padl na políčko,
přiletělo hoře,
padlo na srdíčko.
A ten snížek chladný
k zemi padna taje,
a to moje hoře
v žalných slzách plaje.
Však ta voda sněžná
zvlaží ztuhlou půdu,
já pak v bolných slzách
hoře svého zbudu.
64
Nečinným.
Nelajte vždy světu zlému,
není lék to pro nemoc;
buďte svící lidu svému,
v jasný den se změní noc!
Toužíte-li na zlé chmury,
tím se bouři nebrání –
bořte sami stinné mury,
jež vám slunce zaclání!
Vlastní budujte vždy rukou
velebný ten blaha stan;
komu práce jesti mukou,
tomu nepožehná Pán.
65
Má duše oltář Boží.
Ta hvězda na nebesku
tak jasnou stkví se září,
jak svíce v čarném lesku
se třpýtí na oltáři.
A hvězdy jasné svity
se proudí v duši moji,
že všechny její city
v radostném planou znoji.
Má duše oltář Boží:
a radostí svých vnadu,
i bolu trn a hloží
rád Bohu v oběť kladu.
66
Hora.
Horo nebetýčná,
což mou duši jímáš!
Což ty veleslíčná
bolně hruď mou třímáš!
Třímáš hruď mi bolně,
touhou srdce dýše –
kéž bych mohl volně
ve tvé dálné výše!
Ve tvé výše dálné
až tam nade hvězdy –
písně věkochvalné
pěl bych Pánu vezdy!
67
Ptáče.
Což ty ptáčku pěješ
stromů na vrcholu,
neznáš světa šalby,
neznáš jeho bolu.
Volným křídlem plováš
ve vzduchovém moři,
v dálné pluješ výše,
tam, kde slunce hoří.
Poletím já s tebou
duše na peruti,
nezpomenu více
klamné světa suti.
68
Podoby.
V poskoku tam kvapném, viz, laškuje šum vodopádu:
takto kypí jarotou v síle mladosti jinoch.
Zdeť volným proudem se plouží v údolu veltok:
v něm poznej vážnou rozvahu statna muže.
Duše.
V klidné jen hladině lze patřiti oblohu jasnou,
neshlíží se nebe v rozčeřených ve vlnách;
tak božskou podobou září nám jen duše čistá;
krása její vymizí, hříchu-li kal ji hatí.
Pěstounům.
Vůle-li vám, ctnostné vypěstiti dívky a mládce,
nechť ctnostná slova jen ze srdce vám se řinou.
V doubravu jaktě voláš, zní ozvěna věrně ti nazpět;
takto i duch dětský tvé zvuky opětuje.
69
Včelka.
Včelku pilnou pozorujpozoruj, květnou jak vesluje loukou,
ve všech, viz, květinách mízu si pracně hledá;
v lidstva-li proud tě vrhá nezměnná moc povolání –
med sbírej ctnosti, straň se neřesti jedu.
Jindy a nyní.
Jindy s Bohem začínali práci
mužové, jimž věčná zkvítla sláva;
nyní vavřín vidí literáci,
kde se Pánu Bohu „s Bohem“ dává.
70
ODDÍL III.
[83]
Advent.
I.
I.
V hustomlžné zahalen jsa chmury,
v temnotách se svíjí truchlý svět;
zmizel z lučin pestrobarvý květ,
nepadá juž lesklá rosa shůry;
zlatých klasů želí rodné zůry,
pozbyla svých plodů stromů sněť,
v hájích neuslyšíš písně zněť,
odletěly ptactva zpěvné kůry. –
Tak i lidstvo charých ve tmách tkvělo,
nevěry je slepil vešker druh,
nade duchem vladařilo tělo;
tak lid plakal rajských ztrátu slastí,
až mu s nebe seslán Člověk-Bůh,
jenž zděl cestu do nebeských vlastí.
II.
II.
Mnohé věky nyla kletá země,
ráje ztraceného hledal lid,
nevešel však v srdce jeho klid,
až mu spása vzešla ve Betlémě.
[85]
Tenkrát lidské zajásalo plémě,
že mu opět v nebi schystán byt;
nyní však i rajských slastí syt
mnohý hrdé k nebi vznáší témě.
Přeběda! – Aj budeť příští Páně,
plamenný až vzejde kříže znak,
až svá těla vydá zemská schráně.
Tehdy hrdých bol se neztiší,
k nebi však se zvedne ctnostných zrak:
Přijď, ó přijdiž, božský Ježíši!
86
U jesliček.
„Sláva Bohu na výsosti!“
velebný sbor jásá,
„a kdo vůli dobrou hostí,
dnes mu vzešla spása!“
Vzešla spása na Betlémě,
Bůh dal smilování;
ó kéž celé lidské plémě
Bohu dnes se klání!
Před Tebou se pokořímepokoříme,
božské v jeslích robě,
láskou k Tobě zahoříme
v duše tajné kobě.
Slabo jsi, Ty božské dítě,
a přec mocným králem,
zdrtilo jsi ďábla sítě
v boji neustálém.
Chudoba Tvůj úděl jesti,
než Ty’s přebohato,
příchod Tvůj nám dary věstí
dražší nežli zlato.
Ó kéž pokladů Tvých skvosty
zdobí duše stánek,
bychom v nebi byli hosty
věčných radovánek!
87
Nový rok.
Rok nový přešel věků svaté prahy,
zda spásu nese, zda-li lidstva zmar? –
Lid zírá tuchou v jeho věštné tahy,
a hledá štěstí kolísavý dar.
Já nechci zříti budoucnosti taje,
ni času sníti roušku tajemnou;
ať blaho zkvete, bolu plod mi zraje,
jen k nebi hled, vždyť Bůh jest nade mnou!
Kdo svaté víry ozbrojí se štítem,
kdo uchopí se kotvy naděje,
ten neutone nikdy v moři lítém,
a vítěznou se září zaskvěje!
Kdo lásky poklad v duši ctnostné chová,
kdo v světa klamný vír se nevnoří,
aj, tomu nový rok jen novou bláhu snová,
a v blaho mění všechno příkoří.
88
Oběť tříkrálová.
Od východu v nedočkavém chvatu
králové se berou k Betlému,
a kde hvězda ozařuje chatu,
pokloní se dítku, Bohu svému.
Vzácné dary k nuzným jeslím kladou,
ku kadidlu pojí myrrhu, zlato;
duše jich se plní božskou vnadou,
srdce láskou k Spasiteli jato. –
K jeslím Tvým též, dítko, poklekáme,
s duší zbožnou blížíme se Tobě;
jakých my však vzácných darů dáme
v nestateči své a ve chudobě?
Kadidlo Ti dáme proseb vroucích,
jichžto vůně k nebesům se vine;
ó kéž vždy, i ze rtů kdysi mroucích
chvála Tvoje hojným tokem plyne!
Zlato dáme, lesklé drahokamy,
ctností svatých přineseme skvosty;
ctnosti září nadzemskými plamy,
jimi k Bohu zbudujeme mosty.
Myrrhu dáme! Přijmi naše kříže,
jež nám ssílá mocná Tvoje ruka!
Bolesť srdce k Tobě, dítko, víže,
Tebou v radosť promění se muka!
89
Ježíš přítel dítek.
Zhaslo slunce zlaté, v modru hvězdy plají,
večer již se sklání nad svatými kraji.
Umlkly již steré opeřenců zpěvy,
ze srdce co pudí bol i zhoubné hněvy.
Ustala též slova Spasitele Boha,
v nichž se pokochala lidská duše mnohá.
Jeho ruka štědrá hojně rozdávala,
neduživým tíseň, hříšným vinu sňala.
Opustil již zástup dávno Pána Krista,
jenž se s apoštoly k odpočinku chystá.
Aj tu matky zbožné nesměle se blíží,
v náruči své nesou dítek sladkou tíži.
Jedno ve svém srdci chovají jen přání,
by jich dítkám popřál Ježíš požehnání.
Jsou však na závadu apoštolů slova:
„Vizte, jak jest umdlen, zítra přijďte znova!“
Ježíš, dítek přítel, nedbá těla mdloby,
pro miláčky jeho není pozdní doby.
Důtklivým pak slovem apoštolům vece:
„Nechte dítky ke mně, nebraňte jim přece!
Nebes říše věčná dítkám přináleží,
jim kdo nepodoben, v zkázu věčnou běží.“
90
Na to matkám zbožným Ježíš vlídně kyne,
dítky jejich blahé k srdci svému vine.
Mluví slova sladší nad nebeskou mannu,
všechny dítky béře mocnou pod ochranu.
A ta srdce mladá, slastí rozechvělá,
nevadnoucí láskou k Bohu zahořela.
A když ku spánku se dítky uložily –
vím, že o nebíčku všechny blaze snily. –
91
Halíř sv.-Peterský.
(Z německého.)
Když Ježíš světem chodě
všem lidem spásu kázal,
syn Jonášův se Krista
starostným slovem tázal:
„Slyš, Pane! Od nás chudých
plat chrámový se žádá;
než kterak zaplatíme –
Tvá ukážiž nám rada.“
Dí na to mu Syn Boží:
„Vrz udici svou v moře,
hleď v ústa rybky první,
a pomoc vzejde spoře.
Neb v ústech rybky jaté
hned uzříš stater*) ždaný,
tím zaplať za nás oba,
by ustal pokřik planý.“
Šel Šimon k slovu Páně,
a činil, jak mu rčeno,
i našed peníz, zvolal:
„Buď Božstvo velebeno!“
———
*) 4 drachmy – jeden tolar.
92
Však rybáři Pán Ježíš
lov jiný ustanovil,
slal Petra v moře věků,
by lidské duše lovil.
A loďka jeho pluje
tak pevně mořem burným,
že nedbá vlny zrádné,
vzdor činí vichrům zpurným.
A Petr v loďce sedí,
síť pouští v moře záhy,
a duše v sítě jaté
zve k břehům věčné bláhy.
Již dvě stě milionů
síť jeho duší chová,
a v duši rybářově
se starosť budí nová.
Však Petr zírá k nebi,
dí: „Bože, mocný Pane,
tak velký duší počet,
zkad pomoc pro mne vstane?
Hle, žádá země také
pozemské mnohé dávky,
však nevím, čím bych splatil
ty četné požadavky.“
93
Než Kristus k síti hledí,
a praví přísným slovem:
„Nech ryby pomohou ti,
jež blažíš spasným lovem.
Však netřeba, by stater
snad platem rybka dala,
dejž každá po halíři,
a mnoho vzejde z mála.
Vždyť dvě stě milionů
v tvé síti jesti duší,
tu pro chrám Boží aspoň
peterský halíř sluší!“
94
Ecce lignum crucis!
„Ejhle dřevo kříže, na němž Spása pní!“
Takto volá v chrámu Páně sluha.
Bolně v srdci slovo děsné zní,
truchlou duši jímá bolesť tuhá.
Na kříži pní Kristus! Modleme se!
Poklekejme kolem znaku kříže!
Kalné oko ať se k Bohu vznese,
k němuž láska vděčné srdce víže.
Vyhasly již oči lásky věčité,
stlumena jich záře pro hřích kletý,
a přec ruce svaté na kříž přibité
láskou věčnou objímají světy.
Láska Tvá nás k Tobě, Kriste, volá,
k Tobě zvou nás zející ty rány;
ó kéž hlasu tomu duše neodolá,
aby Tebou došla nebes brány!
V srdci skryju bol Tvůj veliký,
z něhož plyne světu spasná těcha;
Ty jsi zemřel za nás hříšníky –
ejhle hříšník k Tobě, Kriste, spěchá!
95
Křížová cesta.
I.
I.
Od Salema divý ryk se zdvihá:
„Hoden smrti! Ukřižován buď!“
Hrůzou má se mocně chvěje hruď,
bohovraždou Sion že se plíhá.
„Hoden smrti!“ běsná zuří luza,
zločin nejčernější volá do nebes,
zmlkne nebešťanů rajský ples,
temná útrobu jich jímá hrůza.
Chvěj se duše, však i Boha chval!
Pro tebe smrť vážil božský Syn,
by tě sprostil těžkých jarma vin,
věčné smrti trest by s tebe sňal.
II.
II.
Duše má, viz žezlo Krista krále,
na ramenu svatém bolnou tíž;
Otce poslušen Syn nese kříž,
důkaz lásky k lidstvu neustálé.
Svaté krve krůpěje mu tekou
z mnohých těla posvátného ran,
Beránek však Boží, v oběť dán,
nekvílí, ač ku smrti jej vlekou.
96
Tak i ty své vezdy kříže nes;
Byť i krutý srdce svíral bol,
zapomínej slzný na údol,
v nebi z hoře vykvete ti ples!
III.
III.
Pod potupným kříže svého dřevem
Kristus zemdlen klesá v země prach;
zbarví zemi svaté krve nach –
žasni duše nad bolným to zjevem!
On, jenž slovem světy v dráhy víže,
jehož moře burné slyší hlas,
jemuž podrobil se slunce jas –
klesá tíží výkupného kříže!
Našich hříchů na kříži lpí dluh,
na něm proviny, jež páchá svět;
proto mocný k zemi klesá Bůh,
proto v prach se kloní jeho ret.
IV.
IV.
Kam Maria rychlé vede kroky?
Kam to spěchá s Pannou svatý Jan?
Ó vždyť k smrti kráčí Kristus Pán
v oběť dat se hříchu za otroky! –
Matko Páně, kdo tvou bolesť jímá,
kdo tvůj meč, jenž srdce probodá,
kdo zná bol, jenž Jana prohlodá,
trpký žal, jenž duši obou třímá?
97
Hořké plačiž slzy, člověče,
pro bol Krista, Jana, Marie;
zírej často Matky na meče,
ať hruď pro hřích zkrucha rozryje!
V.
V.
Obává se židů zrádné plémě,
mdlobou že již Kristus dokoná,
proto nutí z Cyren Šimona,
by vzal na se Krista Pána břémě.
Nevolnou se kříže chápe rukou,
v srdci zloba rudě plamenná;
však jen volná pro kříž ramena
dojdou nebes palmy kříže mukou.
Šlakuj cesty, jimiž kráčel Pán,
volně snášej, jejž ti ssýlássýlá, kříž;
věz, že bolná kříže jeho tíž
jistou vodí cestou v nebes stan!
VI.
VI.
S bolem patří svatá Veronika
na tvář Krista krví zbrocenou;
krokem chvatným chátrou srocenou
k božskému až Mistru statně vniká.
Roušku v posvátnou mu klade ruku,
krve valný proud si stírá Pán;
Veronice odměnou byl dán
obraz Páně lásky na záruku.
98
Obraz Boží – duše člověka;
proto mírniž všude lidský žal;
v nebi, aj, tvář Boží odvěká
mzdou jest tomu, kdo se smiloval.
VII.
VII.
Na rameno kříže břímě klada
bolem zmožen klesá Člověk-Bůh,
tak jej tíží lidstva hříchů dluh,
že již opět ve prach země padá.
Krve proud se mocně řine s čela,
tím však milosrdí nebudí;
luza krutostí se ostudí,
záští nenasytnou rozechvělá.
Takto Kristu nový vkládá kříž,
do hříchu kdo opět upadá;
kdo se v novou víže hříchu tíž,
toho mine duše omlada.
VIII.
VIII.
Pláčí hlasně Salemské ty ženy,
v slzách tonou dcery Eviny,
k smrti že se vleče Nevinný –
slyší Ježíš kvělné jejich steny.
Neplačtež vy nad mou bolnou smrtí,
plačte pro své dítky milené;
když tak strádá dřevo zelené,
jaká strázeň suchou větev zdrtí?
99
Rozvaž Krista nevinného žal;
pro cizí tak mnoho trpěl hřích!
Nesetřeš-li slzou hříchu kal,
jaký trest tvůj vlastní stihne pych?
IX.
IX.
Po třetí juž klesá tělo Krista
oslabeno tíží v tvrdou zem;
neklesá však kříže pode jhem
duše Páně – silná, bohočistá.
Vstává opět mohutný lev z Judy,
k spáse lidstva zve jej Golgota,
aj tam spěchá božská Dobrota,
smrtí smírnou plašit hříchu trudy.
Ó juž nezoufej si pro vinu,
jakáž hněte, člověče, tvou hruď;
v nebeskou hleď jasně otčinu,
nadějí tvou – láska Boží buď!
X.
X.
Na hoře juž stane na osudné
pro hřích světa Boží Beránek,
řízu s něho trhá luzy vztek,
studem svatým božská tvář mu rudne.
Ten, jenž slovem všechny tvory šatí
ve své lásce, ve své dobrotě,
tenť sám šatu prázen, v nahotě
postaven jest zběsilostí katí.
100
Takou strázeň lidská vilnota
Spasiteli světa vzbudila;
kéžby tebe ctnosti pilnota
k činům čistým veždy pudila!
XI.
XI.
V nohy Krista, ve posvátné ruce
tupé hřeby vráží katané;
z ruky, nohy kovem prohnané
krevné proudy vypryšťují prudce.
Božská ústa, jak by oněměla,
žádný nerve ze hrudi se ston;
očekává Ježíš blízký skon,
neleká Jej smrti děsná střela.
Ukřižuj ty v sobě chtíčů roj,
s hříchem veždy vstupuj do boje;
jen kdo tlumí v srdci hříšný znoj,
věčného, věz, dojde pokoje.
XII.
XII.
Dozrála juž lidské zloby setba –
Kristus na kříži juž umírá!
Celý svět svou láskou zavírá,
smrtí smírnou mizí hříchu kletba.
Minul starý řád. – Aj nový víže
lásky zákon lidskou rodinu,
země prach zve v nebes otčinu,
blaží láskou – dědictvím to kříže!
101
Ó hleď na nás, božský Ježíši,
okem zmírajícím žehnej nám,
ať zlá vášeň v nás se utiší,
láskou Tvou ať zmizí hříchu klam!
XIII.
XIII.
S kříže posvátné již sňali tělo,
v klín je kladou Matky posvátné;
bolné smrti znaky nezvratné
s bolem truchlé Matky oko zřelo.
V boku svatém krutá zeje rána,
voda s krví vypryšťuje z cev,
z rukou též, i z nohou proudí krev –
mečem ostrým Matky duše sklána.
Patero ti smyslů popřál Bůh,
do pěti je vkládej Krista ran;
rány hostí lásky Boží stan,
jež nás vodí jistě v rajský luh.
XIV.
XIV.
V hrobu skalném leží božská schrána,
v němž až dosud nikdo neležel;
drahou masť a vonný kladou pel
kolem mrtva těla Krista Pána.
102
Avšak nestlí Spravedlivý Páně,
vlastní mocí z rovu povstane,
nebeská jej záře ovane,
do nebeské povznese se báně.
Takto chovej vezdy duše tvá
Krista Pána v sobě jedině,
k věčné Pán tě pozve hostině,
časný běh až tělo dokoná.
103
Vzkříšení.
Opustil anděl věčné nebes stánky,
zvěstoval zemi slavné radovánky.
Posel to Boží všemu tvorstvu hlásá:
Z hrobu vstal Kristus, všehomíra spása!
Povstaltě vítěz, v rukou prapor skvostný,
přemohl ďábla, zlomil smrti ostny.
Z rukou a nohou, z otevřena boku
prýští se záře milostného toku.
Nenechán v rově, Spravedlivý Páně,
zjásalo nebe, plesá zemská pláně.
Přilétlo jaro v milodechém vánku,
povstala země ze zimního spánku.
Co bylo vkuto smrtných do okovů,
k životu vstává, život dýše znovu.
Vznáší se skřivan s písní v nebes kraje,
v hájině potok milou hudbu hraje.
V lučinách šepcí přetajemné hlásky –
modlitba tichá skromné sedmikrásky.
A co to ptactvo slavným hymnem jásá,
a co ta voda šumnou vlnou hlásá,
kvítko co šepce v blahodatné tušetuše,
hluboko vniká do člověka duše.
104
Pukají ledy, hoří plamen lásky,
pouta se mění v blahé s Bohem pásky.
Daleko prchá hříchu zloba kletá,
v srdci pak volném ctnosti kvítko zkvétá. –
Povstaniž v srdci, Pane Jezu Kriste,
ať znikne duše hříšná zkázy jisté.
Ať jednou vzlétne z pozemského dolu
do vlasti věčné, rajských do údolů!
105
Vzkříšení.
„Vstalť jest této chvíle!“ věští anděl Páně,
a zvěsť přeradostná plní věžné báně.
Jí se rozezvučí mohutný hlas zvonů,
a ty zvuky spějí k nebeskému tronu.
Ve výšinách modrých vánky zprávu slyší,
a ty blahé zvěsti k matce zemi dýší.
Země, matka rodná, svolává své dítky,
k matičce se tulí tisíceré kvítky.
A ty květy milé slyší Krista slávu,
a hned oblekou se do svátečních hávů.
Novinu květ šepce k vodě ve potoku,
voda roznáší ji světem v rychlém toku.
A kde který ptáček v hájinách a v poli,
píseň přeradostnou Pánu zašveholí.
A když píseň sladká duší hýbá v hrudi,
ze hříšného spánku k životu ji budí.
106
Znělka.
(Z básní papeže Lva XIII.)
Když přírody se jarní dechy dmou,
a z poupat květy plodí jarní vání,
tu v srdci pučí Boží požehnání;
a jako Panna vroucnou modlitbou
se před posvátnou koří velebou,
a před hrobem se Syna svého klání,
jenž z hrobu vstana spěl až k nebes báni –
tak v jarní prosbě duch ždá sílu svou.
Dejž, Pane, nám, ať zniknem hrobu světa,
by v obrodu nás přijal nebes jas,
až staré země zajde plíha kletá.
Hle, nebes rosa vlaží květ i klas,
však hříšné duši hojnou těchu splétá:
jen slza z Kristových a z Panny řas.
107
Srdce Páně.
Srdce Páně – velechrám to svatý,
na něm stkví se v záři kříže znak;
k němu zírá s touhou nivý zrak,
k němu duch se vznáší láskou vzňatý.
Jak mne vítá chrámu toho brána!
Z ní se proudí rajská oblaha,
duší zpráhlých rodná ovlaha,
s nebes výšin v zemské luhy slána.
Než jak píti nebeské ty toky?
Kterak vejdu v lásky Boží stan?
Náspem trnovým jsa obehnán
zastavuje mdlého chodce kroky.
Kříž já vezmu, svaté víry berlu,
naděje též jasné oruží;
síla matná se mi otuží,
uschovám-li v srdci lásky perlu.
Láska svatá žhoucím plamem sálá,
ničí trnité ty ohrady,
mění hloží v rajské zahrady,
jimiž Boží rozléhá se chvála.
Již mne netěší ty zemské pláně,
dále kráčím v touze plamenné,
a již u smírného stanu pramene –
ó jak milo v božském Srdci Páně! –
108
V den nanebevstoupení Páně.
Proč dnes záříš, horo Olivetská,
jako oltář jasem plamenným?
Tvůj-li vrchol žasným okem zřím,
bláhou oddychuje duše všecka.
Jak se skvěje nadpozemským nachem
v Gethsemaně Krista Pána krev!
Krví tou již stlumen pekla řev –
spoj se k hymnu nebe s zemským prachem!
Otvírá se nebes věčná brána,
vítězný k ní vstoupá nebes král;
vítěz stara řádu vězně jal,
ježto kryla předpekelná schrána.
A již nebe slávozpěvem jásá,
po pravici Boží Člověk-Bůh
osloňuje dálný nebes kruh,
nová září po nebesích krása!
Ó jak vmísím do té věčné slávy
všecek chud jsa nestatečný hlas?
Kterak věčného zřím slunce jas,
slepota kdy hříchu zrak mi tráví?
Shlédniž, Pane, s nebešťanů výše
na mne chodce v žalném údolí,
ať Tvá láska svatá uvolí
duši přijať do nebeské říše!
109
Kdožby nepil kalich Tvůj, ó Pane,
kdožby s Tebou nepodstoupil boj?
V bolné slze vidím slávy zdroj,
z bojů krušných vítězství mi vstane!
Vstoupiž, Kriste, v bránu srdce mého,
kterouž láskou Tobě otvírám,
zbuduj v srdci sobě věčný chrám
svojí slávy, milosrdí svého!
110
V den očišťování blah. Panny Marie.
Otvoř brány, Salemský ty chráme,
rozezvuč se hlasným hlaholem,
zdob své síně zlata plapolem,
k nebi vznes se, obětný ty plame!
Hrdě pni se, chráme, k nebes tronu,
blažná tobě kyne hodina,
přes tvé prahy svatá rodina
chvátá obětovat po zákonu.
Blahem plní matky Páně nitro
věstným slovem starec Simeon,
stara řádu hlásá brzký skon,
prorokuje lidstva spásy jitro.
A tvé srdce plesá, matko svatá?
Ach, slyš Simeona krutou řeč:
„Tvou pak duši zbodá ostrý meč,
aby vina mnohých byla sňata.“ –
Matko truchlá, kdož tě bolu zbaví?
Kdože dbá tvých krutobolných ran?
Ó vždyť dosud rozkládá svůj stan
v duši lidské, žel! – hřích sedmihlavý!
Hnusný hřích – toť sedmerá je dýka,
jež tvou hruď tak bolně probodá,
žalem srdce rmutné prohlodá,
ve hlubiny duše mocně vniká. –
111
Ó hleď na nás se svých blažných výší,
Maria, ty Panno přesvatá,
aby duše, láskou rozžatá
vyplenila v sobě hříchů říši.
Vyprosiž nám milosť svého Krista,
buď nám štítem, budiž ostrahou,
rajskou naplniž nás oblahou,
aby k Bohu spěla duše čistá!
112
KrálovnoKrálovno, buď zdráva!
Píseň chvalná zvučí nebes dvorem,
jedna nebem rozléhá se sláva,
jásá anděl, svatí pějí sborem:
„Nebes Královno, buď zdráva!“
Padá píseň rosou v zemské kraje,
země k radostnému plesu vstává,
a kde srdce pro Marii plaje,
slyšno: „Královno, buď zdráva!“
Slyší jásot hlučný nyvé duše,
očistný jež oheň přechovává,
a již v naději a bolné kruše
šepcí: „Královno, buď zdráva!“
Ku Královně spěchá píseň trojí,
trojí odměnu též Matka dává:
blaží svaté, duší rány hojí,
pozemšťany k sobě přivolává.
Přijmi, Matko, píseň naši chudou,
dušiček též uslyš kvělné hlasy,
bychom pěli kdys, jak svatí hudou,
a my Tebou došli věčné spásy!
113
Maria!
K Tobě zraky zdvihám v divém světa víru,
Maria, Ty hvězdo jasná,
prvá ze hvězd směsice!
Uveď dítky svoje v blahý přístav míru,
utiš vlnu zrádnou, utlum bouře vřesky,
ať se zjeví plavcům truchlým země spasná!
Neoslyš nás dítky, na naše dbej stesky,
pokoj věkostálý propůjč všemu míru,
mořská hvězdice!
K Tobě utíká se v bědách lidské plémě,
Maria, Ty žalů moře!
Ty nás z bolů vyprosti!
Jako v moře širé proudí vodstvo země,
v mořském jak se lůnu toků voda skrývá,
tak i v Tebe skládá lid svá bolná hoře!
Dejž, ať hříchu strasť nám srdce nerozrývá,
ať nám vzejde v srdci ctnosti blahé sémě,
moře milosti!
Shlédni v zemské plémě s nadhvězdného kraje,
Maria, Ty mužná paní,
mocná naše obrano!
Tvůj-li prapor slavný našim šikům vlaje,
snadno rozdrtíme cizích vojů davy;
těla chtíč, pych světa, ďábla ponoukání
nezmohou nás nikdy, skloní zpupné hlavy!
Uvediž nás z bojů v poklid věčna ráje,
naše ochrano!
114
Růže tajemná.
Znám já růži vonnou
nevadnoucí vnady,
její krásou tonou
v slastech rajské sady.
S nebe byla dána
růže zemi kleté,
zpět pak v nebe slána
nebes krásou kvete.
Nachu rudá žáha
lupen její šatí,
nebes rosná vláha
lemy skvostně zlatí.
Než i trnů hroty
listí její skrývá,
často osten zloty
v kalich se jí vrývá.
Růže plna tajů
Matka Páně jesti,
zdobu rajských krajů
Pán Bůh sám si pěstí.
Ctností sterých krásy
v zlatoháv jí pojí,
rosou věčné spásy
trní rány hojí. –
115
Přijmiž od svých dítek,
Matko, slávověnce,
spojily jsme kvítek
trojí na růžence.
Jeden radosť září,
druhý bolem zmírá,
s vítěznou pak tváří
třetí k Tobě zírá.
Radosť, žalů zdroje,zdroje
v oběť Tobě dány –
přiveď dítky svoje
v nebes věčné brány!
116
Smrť sv. Školastiky.
Na Kasině hoře, v cele osamělé
vážný bratr sýlá k Bohu prosby vřelé.
Věštčí tuchou zírá v nadehvězdné kraje,
zdá se mu, že nebe sladkou hudbu hraje.
„Koho,“ bratr šepce, „nebe hudbou vítá?
Komu anděl Boží slávověnec splítá?“ –
A hle, v blankyt jasný holubice bílá
rychlou peruť vznáší, jakby touhou nyla.
Jakby nyla touhou po nebeské kráse –
a mnich svatý žasne, blahem usmívá se.
„Tys to, sestro drahá,“ volá v zanícení,
„toť tvůj duch mi dává slední pozdravení!“
A co světce oko v nebes modro vniká,
v říši věčnou spěchá – sestra Školastika. –
Krátká mine doba, bratr touhou hyne,
Benediktu sestra s nebes výšin kyne.
Jedna touha svatá v obou srdcích plála,
pro nebeské vlasti obou duše zrála.
Jeden hrob již spojil obou vetchou schránu,
obou duše vešly v nebes věčnou bránu.
117
V den sv. Cyrilla a Methoděje.
Vítej nám, dni přesvatý,
láskou Boží bohatý,
s věčných bání
požehnání
vylej slávské na braty!
Úpí slávská rodina,
zlá ji stihla hodina;
svornosť blahou,
víru drahou
rozkolu meč protíná.
K nebi prosba naše spěj,
pomoc v bědách vyhledej!
Na nás patří
s nebe bratří
Cyrill náš a Methoděj.
Slyšte v sídle věčných krás
dítek věrných vroucí hlas,
tma ať přejde,
světlo vzejde,
ať nás spojí pravdy pás.
Zlomte hříchu podruží,
ať se zloba nevzmuží;
jedna čírá
svatá víra
slovanské zdob popluží!
118
Na dušičky.
Se stromů spadlo svěží lupení
a mrazný vítr duje širou plání;
tak truchlo zírá stromů skupení,
a v poli, v háji kvělné šepotání.
Mne touha pudí přece v lesů skvost,
a nohou chvatnou hledám plodné role;
hle div! již naleznul jsem svatý hvozd,
a žasným okem zírám svaté pole!
Jsem na hřbitově! – Spasných křížů stín
mne vítá jako stromů lesních chlady,
a v temný tajemného hvozdu klín
se proudí sluncem světel myriady.
Aj půdu zdobí věnců vonný květ,
v nějž rosou kanou mnohé slzy žalné,
i šepce prosbu vroucnou zbožný ret,
a duše chodce tužbou k Bohu zalne.
Tu símě mnohé skrývá země tíž,
zde dřímá tělo, duše časná schrána,
žeň hojnou nebeská ztad čeká říš,
k věčnému hodu kyne rajská brána.
Již poklekám – a šepci modlitbu:
„Buď pokoj vám a mír, vy věrné duše,
dejž Bůh vám v ráji věčnou požitbu,
a světlo věčné sviť vám v blahé tuše!“
119
OBSAH.
Oddíl I. Básně různého obsahu.
Strana
Krásná Vasilisa5
O dvou hvězdičkách19
Duchů stráž22
Růženec25
V přírodě27
Bez Boha29
K práci!30
Naději vlasti32
Pochod34
Tažní ptáci36
Obrana38
Kapka40
Tré hlasů41
Naše zbraň43
Znělky45
Slzy matčiny48
Dítko49
Dětský sen50
Kaple51
Naděje53
Tužba54
Věnec55
Nebes pláč56
V lese57
Potok58
Pomněnka59
Jitro60
Jarní vánek61
Časný skřivan61
V cizině62
Zpomínka62
Kvítí ledové63
Útěcha64
Nečinným65
Má duše oltář Boží66
Hora67
Ptáče68
Podoby69
Duše69
Pěstounům69
Včelka70
Jindy a nyní70
[121]
Oddíl II. Básně příležitostné.
Strana
Památce Sušilově73
Ozvěna roku 86975
Na památku čtrnáctisetletých narozenin sv. Otce Benedikta77
K pouti do Říma80
K nastoupení Jeho Milosti nejd. Dr. Fr. Sal. Bauera
na prestol biskupský v Brně81
Oddíl III. Básně duchovní.
Strana
Advent85
U jesliček87
Nový rok88
Oběť tříkrálová89
Ježíš přítel dítek90
Halíř sv.-Peterský92
Ecce lignum crucis!95
Křížová cesta96
Vzkříšení104
Vzkříšení106
Znělka107
Srdce Páně108
V den nanebevstoupení Páně109
V den očišťování blahosl. P. Marie111
Královno, buď zdrávazdráva!113
MariaMaria!114
Růže tajemná115
Smrť sv. Školastiky117
V den ss. Cyrilla a Methoděje118
Na dušičky119
E: av; 2002
[122]