Křížová cesta.
I.
I.
Od Salema divý ryk se zdvihá:
„Hoden smrti! Ukřižován buď!“
Hrůzou má se mocně chvěje hruď,
bohovraždou Sion že se plíhá.
„Hoden smrti!“ běsná zuří luza,
zločin nejčernější volá do nebes,
zmlkne nebešťanů rajský ples,
temná útrobu jich jímá hrůza.
Chvěj se duše, však i Boha chval!
Pro tebe smrť vážil božský Syn,
by tě sprostil těžkých jarma vin,
věčné smrti trest by s tebe sňal.
II.
II.
Duše má, viz žezlo Krista krále,
na ramenu svatém bolnou tíž;
Otce poslušen Syn nese kříž,
důkaz lásky k lidstvu neustálé.
Svaté krve krůpěje mu tekou
z mnohých těla posvátného ran,
Beránek však Boží, v oběť dán,
nekvílí, ač ku smrti jej vlekou.
96
Tak i ty své vezdy kříže nes;
Byť i krutý srdce svíral bol,
zapomínej slzný na údol,
v nebi z hoře vykvete ti ples!
III.
III.
Pod potupným kříže svého dřevem
Kristus zemdlen klesá v země prach;
zbarví zemi svaté krve nach –
žasni duše nad bolným to zjevem!
On, jenž slovem světy v dráhy víže,
jehož moře burné slyší hlas,
jemuž podrobil se slunce jas –
klesá tíží výkupného kříže!
Našich hříchů na kříži lpí dluh,
na něm proviny, jež páchá svět;
proto mocný k zemi klesá Bůh,
proto v prach se kloní jeho ret.
IV.
IV.
Kam Maria rychlé vede kroky?
Kam to spěchá s Pannou svatý Jan?
Ó vždyť k smrti kráčí Kristus Pán
v oběť dat se hříchu za otroky! –
Matko Páně, kdo tvou bolesť jímá,
kdo tvůj meč, jenž srdce probodá,
kdo zná bol, jenž Jana prohlodá,
trpký žal, jenž duši obou třímá?
97
Hořké plačiž slzy, člověče,
pro bol Krista, Jana, Marie;
zírej často Matky na meče,
ať hruď pro hřích zkrucha rozryje!
V.
V.
Obává se židů zrádné plémě,
mdlobou že již Kristus dokoná,
proto nutí z Cyren Šimona,
by vzal na se Krista Pána břémě.
Nevolnou se kříže chápe rukou,
v srdci zloba rudě plamenná;
však jen volná pro kříž ramena
dojdou nebes palmy kříže mukou.
Šlakuj cesty, jimiž kráčel Pán,
volně snášej, jejž ti ssýlássýlá, kříž;
věz, že bolná kříže jeho tíž
jistou vodí cestou v nebes stan!
VI.
VI.
S bolem patří svatá Veronika
na tvář Krista krví zbrocenou;
krokem chvatným chátrou srocenou
k božskému až Mistru statně vniká.
Roušku v posvátnou mu klade ruku,
krve valný proud si stírá Pán;
Veronice odměnou byl dán
obraz Páně lásky na záruku.
98
Obraz Boží – duše člověka;
proto mírniž všude lidský žal;
v nebi, aj, tvář Boží odvěká
mzdou jest tomu, kdo se smiloval.
VII.
VII.
Na rameno kříže břímě klada
bolem zmožen klesá Člověk-Bůh,
tak jej tíží lidstva hříchů dluh,
že již opět ve prach země padá.
Krve proud se mocně řine s čela,
tím však milosrdí nebudí;
luza krutostí se ostudí,
záští nenasytnou rozechvělá.
Takto Kristu nový vkládá kříž,
do hříchu kdo opět upadá;
kdo se v novou víže hříchu tíž,
toho mine duše omlada.
VIII.
VIII.
Pláčí hlasně Salemské ty ženy,
v slzách tonou dcery Eviny,
k smrti že se vleče Nevinný –
slyší Ježíš kvělné jejich steny.
Neplačtež vy nad mou bolnou smrtí,
plačte pro své dítky milené;
když tak strádá dřevo zelené,
jaká strázeň suchou větev zdrtí?
99
Rozvaž Krista nevinného žal;
pro cizí tak mnoho trpěl hřích!
Nesetřeš-li slzou hříchu kal,
jaký trest tvůj vlastní stihne pych?
IX.
IX.
Po třetí juž klesá tělo Krista
oslabeno tíží v tvrdou zem;
neklesá však kříže pode jhem
duše Páně – silná, bohočistá.
Vstává opět mohutný lev z Judy,
k spáse lidstva zve jej Golgota,
aj tam spěchá božská Dobrota,
smrtí smírnou plašit hříchu trudy.
Ó juž nezoufej si pro vinu,
jakáž hněte, člověče, tvou hruď;
v nebeskou hleď jasně otčinu,
nadějí tvou – láska Boží buď!
X.
X.
Na hoře juž stane na osudné
pro hřích světa Boží Beránek,
řízu s něho trhá luzy vztek,
studem svatým božská tvář mu rudne.
Ten, jenž slovem všechny tvory šatí
ve své lásce, ve své dobrotě,
tenť sám šatu prázen, v nahotě
postaven jest zběsilostí katí.
100
Takou strázeň lidská vilnota
Spasiteli světa vzbudila;
kéžby tebe ctnosti pilnota
k činům čistým veždy pudila!
XI.
XI.
V nohy Krista, ve posvátné ruce
tupé hřeby vráží katané;
z ruky, nohy kovem prohnané
krevné proudy vypryšťují prudce.
Božská ústa, jak by oněměla,
žádný nerve ze hrudi se ston;
očekává Ježíš blízký skon,
neleká Jej smrti děsná střela.
Ukřižuj ty v sobě chtíčů roj,
s hříchem veždy vstupuj do boje;
jen kdo tlumí v srdci hříšný znoj,
věčného, věz, dojde pokoje.
XII.
XII.
Dozrála juž lidské zloby setba –
Kristus na kříži juž umírá!
Celý svět svou láskou zavírá,
smrtí smírnou mizí hříchu kletba.
Minul starý řád. – Aj nový víže
lásky zákon lidskou rodinu,
země prach zve v nebes otčinu,
blaží láskou – dědictvím to kříže!
101
Ó hleď na nás, božský Ježíši,
okem zmírajícím žehnej nám,
ať zlá vášeň v nás se utiší,
láskou Tvou ať zmizí hříchu klam!
XIII.
XIII.
S kříže posvátné již sňali tělo,
v klín je kladou Matky posvátné;
bolné smrti znaky nezvratné
s bolem truchlé Matky oko zřelo.
V boku svatém krutá zeje rána,
voda s krví vypryšťuje z cev,
z rukou též, i z nohou proudí krev –
mečem ostrým Matky duše sklána.
Patero ti smyslů popřál Bůh,
do pěti je vkládej Krista ran;
rány hostí lásky Boží stan,
jež nás vodí jistě v rajský luh.
XIV.
XIV.
V hrobu skalném leží božská schrána,
v němž až dosud nikdo neležel;
drahou masť a vonný kladou pel
kolem mrtva těla Krista Pána.
102
Avšak nestlí Spravedlivý Páně,
vlastní mocí z rovu povstane,
nebeská jej záře ovane,
do nebeské povznese se báně.
Takto chovej vezdy duše tvá
Krista Pána v sobě jedině,
k věčné Pán tě pozve hostině,
časný běh až tělo dokoná.
103