Ježíš přítel dítek.

Vilém Ambrož

Ježíš přítel dítek.
Zhaslo slunce zlaté, v modru hvězdy plají, večer již se sklání nad svatými kraji. Umlkly již steré opeřenců zpěvy, ze srdce co pudí bol i zhoubné hněvy. Ustala též slova Spasitele Boha, v nichž se pokochala lidská duše mnohá. Jeho ruka štědrá hojně rozdávala, neduživým tíseň, hříšným vinu sňala. Opustil již zástup dávno Pána Krista, jenž se s apoštoly k odpočinku chystá. Aj tu matky zbožné nesměle se blíží, v náruči své nesou dítek sladkou tíži. Jedno ve svém srdci chovají jen přání, by jich dítkám popřál Ježíš požehnání. Jsou však na závadu apoštolů slova: „Vizte, jak jest umdlen, zítra přijďte znova!“ Ježíš, dítek přítel, nedbá těla mdloby, pro miláčky jeho není pozdní doby. Důtklivým pak slovem apoštolům vece: „Nechte dítky ke mně, nebraňte jim přece! Nebes říše věčná dítkám přináleží, jim kdo nepodoben, v zkázu věčnou běží.“ 90 Na to matkám zbožným Ježíš vlídně kyne, dítky jejich blahé k srdci svému vine. Mluví slova sladší nad nebeskou mannu, všechny dítky béře mocnou pod ochranu. A ta srdce mladá, slastí rozechvělá, nevadnoucí láskou k Bohu zahořela. A když ku spánku se dítky uložily – vím, že o nebíčku všechny blaze snily. – 91