O dvou hvězdičkách.

O dvou hvězdičkách.
Kdys bloudil nebem měsíček a zalkal písní trudnou, že bez průvodných hvězdiček sám koná plavbu nudnou. I smiloval se nad ním Bůh; svou rukou všemohoucí hned v nekonečný nebes kruh rozséval hvězdy žhoucí. Ta ruka Boží hvězdičky jak deštné perly seje, že nebes prostran celičký se jasným leskem skvěje. Zří na své dílo nebes Pán svým světozářným okem, a z očí, hle, v nebeský stan dvé hvězdic pádí skokem. Však v celém nebes prostoru již místa pro ně není, i bloudí dolů, nahoru v bolestném rozechvění. Než marná cesta, marný bol, již plna hvězdná říše – a hvězdice tam v zemský dol se ubírají tiše. 19 A první noci – znaveny když uloží se k snění, hned lůžko – tvrdé kameny svou září v démant mění. A noci druhé v pažiti si měkké lože strojí, a rosa hned se zanítí nadpozemskými znoji. A sotva rdí se třetí den, tu dojdou rajských sadů, již netíží jich víčka sensen, když vidí ráje vnadu. A bloudící dvě hvězdice se přede Tvůrcem koří, an z pomíjivé směsice pleť člověkovu tvoří. „Ó věčný Tvůrce, dítky své rač mile vyslechnouti: ač veliké jest nebe Tvé, nám nemožno v něm plouti. Ó dejž jen vrátiti se nám Tvých očí v svatostánky, by zděl ten svatý jejich plam nám věčné radovánky!“ Dí na to Láska odvěká: „Nechť záře vaší skvostem se rozjasní tvář člověka, v němž obraz Boží hostem. 20 Vy v nebeský vždy hleďte stan, kde sestry vaše krouží, ať člověk, všeho tvorstva pánpán, též po nebesích touží. A touhou-li se ponese duch lidský po svém Bohu – i s vámi kdys se povznese tam nebes nad oblohu.“ Tak vece Bůh – a hvězdic kruh se v lidské změnil oči – ký div, že k nebi vzlétá duch, když družné hvězdy zočí? – 21