Advent.

Vilém Ambrož

Advent.
I. I.
V hustomlžné zahalen jsa chmury, v temnotách se svíjí truchlý svět; zmizel z lučin pestrobarvý květ, nepadá juž lesklá rosa shůry; zlatých klasů želí rodné zůry, pozbyla svých plodů stromů sněť, v hájích neuslyšíš písně zněť, odletěly ptactva zpěvné kůry. – Tak i lidstvo charých ve tmách tkvělo, nevěry je slepil vešker druh, nade duchem vladařilo tělo; tak lid plakal rajských ztrátu slastí, až mu s nebe seslán Člověk-Bůh, jenž zděl cestu do nebeských vlastí.
II. II.
Mnohé věky nyla kletá země, ráje ztraceného hledal lid, nevešel však v srdce jeho klid, až mu spása vzešla ve Betlémě.
[85] Tenkrát lidské zajásalo plémě, že mu opět v nebi schystán byt; nyní však i rajských slastí syt mnohý hrdé k nebi vznáší témě. Přeběda! – Aj budeť příští Páně, plamenný až vzejde kříže znak, až svá těla vydá zemská schráně. Tehdy hrdých bol se neztiší, k nebi však se zvedne ctnostných zrak: Přijď, ó přijdiž, božský Ježíši! 86