Advent.
I.
I.
V hustomlžné zahalen jsa chmury,
v temnotách se svíjí truchlý svět;
zmizel z lučin pestrobarvý květ,
nepadá juž lesklá rosa shůry;
zlatých klasů želí rodné zůry,
pozbyla svých plodů stromů sněť,
v hájích neuslyšíš písně zněť,
odletěly ptactva zpěvné kůry. –
Tak i lidstvo charých ve tmách tkvělo,
nevěry je slepil vešker druh,
nade duchem vladařilo tělo;
tak lid plakal rajských ztrátu slastí,
až mu s nebe seslán Člověk-Bůh,
jenž zděl cestu do nebeských vlastí.
II.
II.
Mnohé věky nyla kletá země,
ráje ztraceného hledal lid,
nevešel však v srdce jeho klid,
až mu spása vzešla ve Betlémě.
[85]
Tenkrát lidské zajásalo plémě,
že mu opět v nebi schystán byt;
nyní však i rajských slastí syt
mnohý hrdé k nebi vznáší témě.
Přeběda! – Aj budeť příští Páně,
plamenný až vzejde kříže znak,
až svá těla vydá zemská schráně.
Tehdy hrdých bol se neztiší,
k nebi však se zvedne ctnostných zrak:
Přijď, ó přijdiž, božský Ježíši!
86