K práci!

K práci!
Byl krásný den – a bouřná přišla noc, i zhasly hvězdy šírém po nebesku, a živlů závistných se zdvihla moc, že nebe ve krvavém plálo lesku. Byl krásný den – aj zlatem zářil klas, a v milovábné ptáčků šveholení se mísil ženců pilných jarý hlas, a zpěvy vlnily se po zeleni. Však bouřná přišla noc – a hromu řev i blesku šlehy padly v rodnou půdu; a zalkal pláč, kde veselý zněl zpěv, a v čelo vrývaly se vrásky trudu. – I v duchu mém byl dlouhý, krásný den; – já zlaté stavěl sobě v duchu zámky, můj život plynul jako luzný sen, jenž v zárodu mi choval blaha známky. A duch můj zplesal jarním skřivanem, já zpíval písně v sladkém roztoužení, a v hymnu hlasným sborem zpívaném i duše struny hrály v rozechvění. Byl krásný den – však přikvačil zlý hosť, jenž ničil v srdci snů mých čarokraje, ba zmizel sen, vždyť světa krutá zlosť mi v pouště zvrhla milodeché ráje. 30 Než mám se zříci idealů vnad, že zášť a zloba strájí zhoubné vády? Má pouští zůstať zpustošený sad, že ženců nadbu rozkotaly hrády? Hle naděj’ dlouhou zvrtla krátká bouř, však neklesá tím mysl rolníkova; ač žeň mu obrácena v smeť a kouř, přec novým jarem novou čáku chová. Tak znovu vstávám zloby nedbaje, a nové símě kladu v duši rodnou; však někdy přec mi v klasy dozraje a žeň mi skytne věčně blahoplodnou. 31