Naděje.

Vilém Ambrož

Naděje.
Kdys toužíval jsem nad světem, že tolik slzí rodí – proč nevzpomněl jsem anděla, jenž tímže světem chodí? Ten anděl zve se nadějí, a celou zemí kráčí, on všude šumí perutí, kde slza oko smáčí. On v chýži nuzné staví krok, však zná též palác skvostný, a peruť jeho chladí bol, i snímá žalu ostny. A slzy anděl uschová jak poklad v nebes kraji, kde hvězdy leskem radostným jak věčné svíce plají. Již nedbám slzy žalostnéžalostné, co s oka mého kane, snad mnohá v nebes výšinách mi jasnou hvězdou zplane. A v bolu hledím k nebesům, i setřu slzu s tváří – hle na nebeském blankytu jak slz mých sestry září! 53