Památce Sušilově.

Vilém Ambrož

Památce Sušilově.
Co tak truchlo kvílíš, harfo moje? Odkud bolných zpěvů hojné zdroje? Tajný šepot ve strunách tvých vane, s oka mého slza žalná kane; blíže ucho mé se k tobě kloní, a juž vlhké oko slzy roní. Roní slzy – do temného hrobu, mutnou že jsme klesli ve sirobu, neboť zesnul vůdce, otec drahý, rozerván-tě svazek náš tak blahý; bez útěchy dítky nyní stojí – kdo jim rádcem bude v krutém boji? – Tys nám vzorem býval všaké ctnoty, k Bohu vodil jsi nás ze trudnoty, dráhu klestil volnou k vědě svaté, aby srdce naše láskou jaté horoucněji Krista choti žilo, pro kterouž tvé srdce věrně bilo! [73] Kochaje se v hlubni božských tajů do nebeských nás jsi vodil krajů; v nebi středily se Tvoje tužby, slávu chtěl jsi zříti nebes družby; věda však, kde odlesk božské vnady, duch Tvůj spěchal – Písma do zahrady. Tys i vlasť nás učil milovati, živým lidu zpěvům naslouchati, otevřel jsi písní rodných kobu, zlomil hanitelů zpupných zlobu! A Tys zesnul, smrti raněn střelou, zanechav svou mláď – ach, osiřelou. Umlkniž však žal! Vždyť Otec žije!! Z číší ze nebeských život pije! Aj, vždyť pěval sám, „že v krásném ráji hudbu nebešťanů starci hrají.“hrají“. Pročež, Otče drahý, v nebi-li duch Tvůj, tamo u Boha, tam za nás oroduj!!! – 74