Památce Sušilově.
Co tak truchlo kvílíš, harfo moje?
Odkud bolných zpěvů hojné zdroje?
Tajný šepot ve strunách tvých vane,
s oka mého slza žalná kane;
blíže ucho mé se k tobě kloní,
a juž vlhké oko slzy roní.
Roní slzy – do temného hrobu,
mutnou že jsme klesli ve sirobu,
neboť zesnul vůdce, otec drahý,
rozerván-tě svazek náš tak blahý;
bez útěchy dítky nyní stojí –
kdo jim rádcem bude v krutém boji? –
Tys nám vzorem býval všaké ctnoty,
k Bohu vodil jsi nás ze trudnoty,
dráhu klestil volnou k vědě svaté,
aby srdce naše láskou jaté
horoucněji Krista choti žilo,
pro kterouž tvé srdce věrně bilo!
[73]
Kochaje se v hlubni božských tajů
do nebeských nás jsi vodil krajů;
v nebi středily se Tvoje tužby,
slávu chtěl jsi zříti nebes družby;
věda však, kde odlesk božské vnady,
duch Tvůj spěchal – Písma do zahrady.
Tys i vlasť nás učil milovati,
živým lidu zpěvům naslouchati,
otevřel jsi písní rodných kobu,
zlomil hanitelů zpupných zlobu!
A Tys zesnul, smrti raněn střelou,
zanechav svou mláď – ach, osiřelou.
Umlkniž však žal! Vždyť Otec žije!!
Z číší ze nebeských život pije!
Aj, vždyť pěval sám, „že v krásném ráji
hudbu nebešťanů starci hrají.“hrají“.
Pročež, Otče drahý, v nebi-li duch Tvůj,
tamo u Boha, tam za nás oroduj!!! –
74