Růženec.

Růženec.
„Zítra hod jest Matky Boží, pospíchejte dítky přec! Každé z vás ať kvítko vloží Matce Páně na věnec!“ Mladá očka září blaze, dítky pádí v zahradu, by květ skvěl se na obraze babiččinu na radu. Za vnoučaty vlhkým okem zírá chorá stařena, zpomíná, jak rychlým tokem zašla léta blažená. „Dřív jsem laňkou spěchávala v zahrady a šumný les, druhdy zpěvným ptáčkem slala zbožné písně do nebes. Zítra hod tvůj, Matko Boží – jaká já ti kvítka dám? Choroba mne poutá k loži, kterak dojdu v Boží chrám? Shlédni na mne, Matko svatá, ty jsi chorých posila, vizviz, jak duše bolem jatá oko slzou zrosila!“ 25 A jak zírá v obraz Panny, slyší tajný libohlas: „Dej mi věnec z proseb tkaný, putuj v sídlo věčných krás!“ Chorá rukou vetchou pojí prosbu k prosbě u věnec; k Té, jež všecky rány hojí, šepcí ústa – růženec. A než slední připojila k zrnku zrno klokočí, záře blažená se lila stařeně zpod obočí. – Zítra hod jest Matky Boží, pospíchejte dítky přec – babička již v nebi dává Matce Boží růženec! 26