O dvou hvězdičkách.
Kdys bloudil nebem měsíček
a zalkal písní trudnou,
že bez průvodných hvězdiček
sám koná plavbu nudnou.
I smiloval se nad ním Bůh;
svou rukou všemohoucí
hned v nekonečný nebes kruh
rozséval hvězdy žhoucí.
Ta ruka Boží hvězdičky
jak deštné perly seje,
že nebes prostran celičký
se jasným leskem skvěje.
Zří na své dílo nebes Pán
svým světozářným okem,
a z očí, hle, v nebeský stan
dvé hvězdic pádí skokem.
Však v celém nebes prostoru
již místa pro ně není,
i bloudí dolů, nahoru
v bolestném rozechvění.
Než marná cesta, marný bol,
již plna hvězdná říše –
a hvězdice tam v zemský dol
se ubírají tiše.
19
A první noci – znaveny
když uloží se k snění,
hned lůžko – tvrdé kameny
svou září v démant mění.
A noci druhé v pažiti
si měkké lože strojí,
a rosa hned se zanítí
nadpozemskými znoji.
A sotva rdí se třetí den,
tu dojdou rajských sadů,
již netíží jich víčka sensen,
když vidí ráje vnadu.
A bloudící dvě hvězdice
se přede Tvůrcem koří,
an z pomíjivé směsice
pleť člověkovu tvoří.
„Ó věčný Tvůrce, dítky své
rač mile vyslechnouti:
ač veliké jest nebe Tvé,
nám nemožno v něm plouti.
Ó dejž jen vrátiti se nám
Tvých očí v svatostánky,
by zděl ten svatý jejich plam
nám věčné radovánky!“
Dí na to Láska odvěká:
„Nechť záře vaší skvostem
se rozjasní tvář člověka,
v němž obraz Boží hostem.
20
Vy v nebeský vždy hleďte stan,
kde sestry vaše krouží,
ať člověk, všeho tvorstva pánpán,
též po nebesích touží.
A touhou-li se ponese
duch lidský po svém Bohu –
i s vámi kdys se povznese
tam nebes nad oblohu.“
Tak vece Bůh – a hvězdic kruh
se v lidské změnil oči –
ký div, že k nebi vzlétá duch,
když družné hvězdy zočí? –
21