Ježíš přítel dítek.
Zhaslo slunce zlaté, v modru hvězdy plají,
večer již se sklání nad svatými kraji.
Umlkly již steré opeřenců zpěvy,
ze srdce co pudí bol i zhoubné hněvy.
Ustala též slova Spasitele Boha,
v nichž se pokochala lidská duše mnohá.
Jeho ruka štědrá hojně rozdávala,
neduživým tíseň, hříšným vinu sňala.
Opustil již zástup dávno Pána Krista,
jenž se s apoštoly k odpočinku chystá.
Aj tu matky zbožné nesměle se blíží,
v náruči své nesou dítek sladkou tíži.
Jedno ve svém srdci chovají jen přání,
by jich dítkám popřál Ježíš požehnání.
Jsou však na závadu apoštolů slova:
„Vizte, jak jest umdlen, zítra přijďte znova!“
Ježíš, dítek přítel, nedbá těla mdloby,
pro miláčky jeho není pozdní doby.
Důtklivým pak slovem apoštolům vece:
„Nechte dítky ke mně, nebraňte jim přece!
Nebes říše věčná dítkám přináleží,
jim kdo nepodoben, v zkázu věčnou běží.“
90
Na to matkám zbožným Ježíš vlídně kyne,
dítky jejich blahé k srdci svému vine.
Mluví slova sladší nad nebeskou mannu,
všechny dítky béře mocnou pod ochranu.
A ta srdce mladá, slastí rozechvělá,
nevadnoucí láskou k Bohu zahořela.
A když ku spánku se dítky uložily –
vím, že o nebíčku všechny blaze snily. –
91