Naději vlasti.
Byť celý svět se v nerozumném cvalu
a nezkušenou puzen honitbou
jen za smyslnou sháněl požitbou,
a ve hmotném se pokochával kalu –
ty nechtěj spouštěti se idealů.
Byť poklady ti podávali králů,
byť zlatý vystrájeli tobě vor,
bys přeplul v hlučný duchoborců sbor –
ó přestaň ty jen na domnělém málu,
a nikdy nespouštěj se idealů.
Byť potupu jen podílem ti dali,
a spílali ti pustým rykotem,
že nechceš žíti zvěře životem,
a byť i rozum tobě upírali:
ty miluj vezdy svoje idealy.
Kdo vilných hlupců jenom hledá chválu,
a z číší hříšných kájí bujnou krev,
ten místo zrn si všímá hrstky plev,
a světa krásy mění v moře žalů –
ten zrádcem sluje věčných idealů.
Kdož odváží se do skvostného sálu,
kdy děrav šat a obuv blativý?
Tak zírá drze světa na divy,
32
kdo duši ztápí ve hmotenstva kalu –
Ó nešťasten, kdo prázden idealů!
A bys i nedostoupil krásna valů,
ta tužba po nich již tě oblaží,
i sejme s ducha hmoty závaží,
bys k nebi vzlétal zemských od úvalů.
Ó nespouštěj se, june, idealů!
33