Duší mou oblaky velké...

Růžena Jesenská

Duší mou oblaky velké, těžké a černé, jež dusí, hrnuly se jako bouře, ta, která zabíjet musí. Jdu, Praha lazurem celá svítila v lese svých věží, Vltava zpívajíc mlhou pučících ostrovů běží. Neslyším skřivana jásat, ve vzduchu křídla však tuším, ó, proč ty života tóny mluví tak bolestně k duším?! Co ještě žádat? Proč plakat nad tím, co zlomit se nedá, pro to, co chci a co pro mne příliš se vysoko zvedá? Není to dost – vidět slunce, píti vzduch modravý, vonný, nechat se unášet žitím, jak s věží mollové tóny? Dlaň moje k nebi se zvedla jakoby almužny ždála, jediný květ by v ni spadl, když se vždy trním jen drala. Květ, květ – a náhle mi bylo, jako bych věděla jasně, že už je život tím květem, kus Bohu urvané básně. Ať hoří, ať studí ledem, stravuje omamnou vůní, ó, jen když cítím, že žiju v té velké světové tůni.

Patří do shluku

jaro, vzpomínka, mládí, květ, vesna, kvést, zkvétat, jarní, rozkvést, jeseň

598. báseň z celkových 680

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Jak z motýla křídel hedbávných (Otakar Auředníček)
  2. V dubnové náladě. (Antonín Klášterský)
  3. První paprslek. (Alois Škampa)
  4. S vlaštovkami. (Růžena Jesenská)
  5. JARNÍ POHÁDKA. (Josef Václav Sládek)
  6. IX. Jesenní kraj jsem, znavený (Jan Neruda)
  7. Opět na horách. (Rudolf Pokorný)
  8. V ROZPUKU. (Josef Václav Sládek)
  9. V mlhavé touze. (Josef Václav Sládek)
  10. Má chaloupka. (Rudolf Pokorný)