Duší mou oblaky velké...

Duší mou oblaky velké...
Duší mou oblaky velké, těžké a černé, jež dusí, hrnuly se jako bouře, ta, která zabíjet musí. Jdu, Praha lazurem celá svítila v lese svých věží, Vltava zpívajíc mlhou pučících ostrovů běží. Neslyším skřivana jásat, ve vzduchu křídla však tuším, ó, proč ty života tóny mluví tak bolestně k duším?! Co ještě žádat? Proč plakat nad tím, co zlomit se nedá, pro to, co chci a co pro mne příliš se vysoko zvedá? 18 Není to dost – vidět slunce, píti vzduch modravý, vonný, nechat se unášet žitím, jak s věží mollové tóny? Dlaň moje k nebi se zvedla jakoby almužny ždála, jediný květ by v ni spadl, když se vždy trním jen drala. Květ, květ – a náhle mi bylo, jako bych věděla jasně, že už je život tím květem, kus Bohu urvané básněbásně. Ať hoří, ať studí ledem, stravuje omamnou vůní, ó, jen když cítím, že žiju v té velké světové tůni. 19