Písně k tvé duši (1899)

Básně, Růžena Jesenská

Diplomatická verze Ediční verze
KABINETNÍ KNIHOVNA
SVAZEK XCIX
RŮŽENA JESENSKÁ
PÍSNĚ K TVÉ DUŠI
BÁSNĚ
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK, NAKLADATELÉ 1899
[2] RŮŽENA JESENSKÁ
PÍSNĚ K TVÉ DUŠI
BÁSNĚ
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK, NAKLADATELÉ 1899
[3] PÍSNĚ K TVÉ DUŠI.
[5]
K tvé duši.
Jak poutník k zázračnému prameni, jenž křísí, jak zabloudilý k oknu, za nímž teplá lampa visí, já přišla cestou těžkou, jíž mne život ved’ – k tvé duši, a obracím se vzhůru, jako k slunci květ – k tvé duši. Chci setřít světa prach a zvednout ramena k tvé duši, ó nedej zahynout a přej mi světla, bych čista srdcem, plna blaženosti kvetla, jak do hvězd vztýčena a vroucně skloněna k tvé duši. [7]
Chci písněmi tě zasypat.
Chci písněmi tě zasypat jak růžemi, jak růžemi, a ty mě musíš láskou hřát tu na zemi, tu na zemi. A musíš na mne vzpomínat pak růžemi, pak růžemi, až budu němě, tvrdě spát tam pod zemí, tam pod zemí! 8
Miluju...
Miluju zámky na břehu modrých moří, zapadlé v báje mdlobu teskně snivou, staré ty zámky, nad nimiž růže hoří, nad nimiž růže hoří, a v dálku sivou odlétá láska. Miluju parky hluboké, roztoužené, s mramorem hrobek bílých, s písní zlatem, besídky skryté, legendou opředené, legendou opředené, kde v tichu svatém – odkvétá láska. Miluju komnat nádheru, nad níž šumí vysokých kultur křídla posvěcená, důvěrnost krbů svítí a hřejí dumy, svítí a hřejí dumy, kde věčná scéna – umírá láska. 9 Miluju velké obzorů shasínání, daleké ticho plné barev tónů, hýření světel, rostoucích stínů vlání, rostoucích stínů vlání, když v rytmech zvonů žaluje láska. Miluju... Ale pokorně skláním hlavu na tvrdý kámen těžké pouti naší, přimknuta k tobě, ztrácím se v hluchém davu, ztrácím se v hluchém davu, a nad námi vznáší – laury své – láska. 10
Chtěla bych mít...
Chtěla bych mít bílý zámek se zahradou plnou květů, zvednout k nebi všecky mosty, které z něho vedou k světu. A v tom zámku jedno srdce, které pro mne láskou hoří, láskou věčnou, kterou štěstí ani bolest neumoří. Chtěla bych mít aspoň bílou, teplou chatu, v kterou vedou třebas všecky cesty světa s bojem, hořem, záští bledou. Ale v ní mít jedno srdce, které pro mne láskou hoří – láskou věčnou, kterou štěstí ani bolest neumoří. 11
Tvou zahradou má duše touží být.
Tvou zahradou má duše touží být, kde zemdlen shledáš úlevu a klid, pod citu korunou se pozdravíš, má ruka sejme s tebe každý kříž. Nesmírné lásky prudké prameny s tvých cest odnesou těžké kameny, a vlny vůně z květů nachových poplynou sladce, tiše do dnů tvých. Tvou zahradou má duše touží být, tvým rájem, z něhož život budeš pít, kde písní operlí tě vodopád, tvou zahradou, kam vejdeš vždycky rád. 12
Vidím svoje štěstí.
Vidím svoje štěstí v dálce na obzoru, jako plnou květů sluncem zlatou horu. Jak ten život chvátá, jak ten obzor šálí: za každým mým krokem štěstí o krok vzdálí. Ať ten kruh se věčně do daleka tratí, jen ta hora, hora kéž zůstane státi! 13
Noc stená...
Noc stená a pláče tam něco, jak přes jezy mrtvý by spěchal, a růže, ty krvavé růže kdos na břehu odkvésti nechal. Já dívám se do záclon smutně v ty kosatců průsvitné zvony. A růže? Což nekvetou pro nás? Jsou na březích svadlé jak ony? Kdes ve tmě tam krvácí láska z dvou srdcí – ženy a muže, ó, po nás též na břehu zbudou ty růže, ty krvavé růže. 14
Jak potřeba je času málo...
Jak potřeba je času málo, by co nás hřálo, odlétalo, by v ústech zhořklo štěstí, jež věčně mohlo kvésti. A potřeba je času více, než sfoukne vítr žluté svíce, než co tak smutně zmrazí, nás dolů k hrobu srazí. 15
Kde jsou ty růže...
Kde jsou ty růže, které tenkrát kvetly, kde onen skřivan, který v lazur světlý z trav letěl kvetoucích? A kde ten pohled dlouhý, jenž otevřel mé touhy a svítil z očí tvých? Ty růže svadly, jiné dnes už kvetou, skřivánka děti hnízda sobě pletou tam v travách kvetoucích, a pohled tvůj mi svítí, jak život mého žití zde na dně v prsou mých! 16
Koleda.
Bez noviny, bez koledy přijdu k tobě, duše má, neptej se mne radši tedy, co ti nesu, duše má! Písniček pár struny chudé – to je málo, duše má, přijde bouře – a co zbude? dechnutí jen, duše má! Proto honem otevři mi teplou náruč, duše má, ve světe je tolik zimy, umřela bych, duše má! 17
Duší mou oblaky velké...
Duší mou oblaky velké, těžké a černé, jež dusí, hrnuly se jako bouře, ta, která zabíjet musí. Jdu, Praha lazurem celá svítila v lese svých věží, Vltava zpívajíc mlhou pučících ostrovů běží. Neslyším skřivana jásat, ve vzduchu křídla však tuším, ó, proč ty života tóny mluví tak bolestně k duším?! Co ještě žádat? Proč plakat nad tím, co zlomit se nedá, pro to, co chci a co pro mne příliš se vysoko zvedá? 18 Není to dost – vidět slunce, píti vzduch modravý, vonný, nechat se unášet žitím, jak s věží mollové tóny? Dlaň moje k nebi se zvedla jakoby almužny ždála, jediný květ by v ni spadl, když se vždy trním jen drala. Květ, květ – a náhle mi bylo, jako bych věděla jasně, že už je život tím květem, kus Bohu urvané básněbásně. Ať hoří, ať studí ledem, stravuje omamnou vůní, ó, jen když cítím, že žiju v té velké světové tůni. 19
Ó, život padá...
Ó, život padá, ó, život padá, viz, do propasti veliké jámy, dnes naše zahrada rozkvétá mladá, a chvátá duhově slunce s námi. Neptám se na roky, neptám na dny, jako když v létě se louka kosí, ó, život v té míze síly je snadný, což slza? Krůpěj ustydlé rosy. Život tančí, ó radostné hoře, a potom šeptavě půjde krokem, víš, teď jen hýříme – což kapka v moře? Pak budem’ skrbliti každým rokem. Slyšíš ty vlny hřmít? Smutné fatum – v neznámé končiny naše loď míjí, už se nám nevrátí to dnešní datum, hodiny na věži bijí, bijí... 20
Mám hlavu těžkou sněním.
Mám hlava těžkou sněním a srdce plné tuch Pojď, ukaž mi, kde člověk a kde začíná Bůh. Kdo končí svět a život, co víc jo – hmyz neb květ, rej modré hvězdy nocí neb tichý ptáka letlet. Že činí jednu píseň i s mým na prsou tvých ty všecky žití tóny – Bůh mluví každým z nich? Pak žít chci, žít, ať tluče mé srdce – tvého druh, jak slavík v letní noci: i jím promlouvá Bůh. – 21
Jen nebuď smuten...
Jen nebuď smuten, hochu můj, ať hřmí, jak dub ty v bouři stůj, já slabá jsem, však udržet chci úsměv tvůj, ty jsi můj svět. Chci každý krok tvůj oblažit, jsi bouře má a jsi můj klid, chci žíti tobě v noc i den, ty vyplněný jsi můj sen! 22
To jaro bylo, když se dálky tměly...
To bylo jaro, když se dálky tměly a s mým se potkal plný dum tvůj zrak, když na louku, kde modrala se šalvěj, vyronil svoje credo malý pták. Ó, dětské radosti, když první růže jsem nosila ti, s nimi srdce dar. Ať svadlé vzpomenou ti na to jaro, až nebude mne víc, a budeš stár... To bylo jaro, když tam na palouku se blatouch zlatil, jak klín boháče, a pramínek nám nový zurčel v prsa, ó, červánkové, luzné vstavače! A později ta jabloňová alej oblačně květem zdýchána, a v zamodralé dálce bílé hvězdy v čarovný máj se chvěly do rána. 23 A lesy hluboké a naladěné písněmi, sliby, srdcí tlukotem, myšlének mladých pučícími stvoly se rozvíraly jara čistým snem. Ať políbí tvou hlavu ještě štěstím ta sladká koruna prožitých jar, ať ovane tě duše oné lásky, až nebude mne víc, a budeš stár. 24
Tak odejít...
Tak odejít, odejít do mlh stínů, kde opad’ list a hvězdy pláčí, a nechat tě chorého v noci klínu, jež smutným, dlouhým chórem kráčí. Ach odejít, odejít! Tak se láme mi v prsou bolest, že jít musím – nás rdousí ten svět, jejž vždy v týle máme, a já své tiché slzy dusím. – Té noci, té studené noci svěřit tvou drahou hlavu, když mi stůně, tak odejít, odejít! Mohu věřit, že světlých snů k nám sprchnou vůně? Ne, mně se tu zdá, že své tisknu ruce na chladné, černé, tvrdé mříže – a lomcuju jimi a volám tě v muce – a marně: noc je tobě blíže! 25
Mě často tísní smutné tušení...
Mě často tísní smutné tušení, že dolů v prach mě těžký život srazí, jenž v poslední se výkřik promění, až přes mé tělo půjdou moji vrazi. Však směle dál jdu, ať se co chce stane, jen v hluché noci sen můj zavzlyká, když do prsou mi utajeně skane jak modrá hvězda slza veliká. Ať osud zadrhne svůj uzel jen, já z krve, prachu ještě hlavu zvednu, jak zatracenec k smrti odsouzen, jenž korunu přec na cele má jednu. A koruna ta, protože jsem žena, má láska je s tvou láskou spoutaná, byť poslzená, trním propletená, mé duše štěstí a mé Hosanna. 26
Kam, živote můj, chvátáš?
Kam, živote můj chvátáš? Já slyším ptáky pět a chtěla bych v své dlani zachránit jeden květ. V hlubokých modrých nocích já slyším osud hřmít, jenž květy rve mi z ruky a z duše všechen klid. A nad svým vlhkým hrobem já slyším srdce lkát, že teplý květ ten pozdě na prsa moje spad’. 27
Když jsi mi čítával...
Když jsi mi čítával! Já slyším znět hlas tvůj až sem, kde ticho jest jak v tůni, ach, ano, vím, jen jaro má svůj květ, jen jaro má svou teplou šťastnou vůni. Teď sama čtu a slyším smutně znět ty jezy, jezy jako v tichém pláči, tvůj umlk’ hlas a opad’ růže květ, a cesta má se do soumraku stáčí. Když jsi mi čítával! Že stále znět tvůj bude hlas, mně v radosti se zdálo, a neviděla jsem, jak vadnul květ a naše slunce v krvi umíralo. 29
Když poprvé ke mně jsi přišel...
Když poprvé ke mně jsi přišel, že v prsou ti žal náhle ztich’, cos v duši mé zpívati slyšel – háj slavíků, skřivánka v žních? Ó, které jsi pozvedl listy, že viděl jsi v duši mé hned ten zázračný květ vonný, čistý, ten bílý a krvavý květ? A viděl jsi, že tobě roste a kvete, tys děl: „Se mnou pluj, buď můj, vzácný, jediný skvoste!“ A květ ten byl na věky tvůj. 29
Kde jsem to byla?
Kde jsem to byla? Pustiny nahé hleděly na mne, bez konce prázdnéprázdné. Já cítím dosud, jak můj krok vázne v ocelné tíži bez duse drahé. Obzor se měnil. Plynuly lkavé slzavé řeky, jezera tichá jak mrtvé oči ležela v trávě, která tak nyvě, žalobně vzdychá. Ve hřbitov se pak změnila země, cypřiší tma se s obzorem slila, nesmírný kříž se přiblížil ke mněmně, štěstí mé na něm – kdo jsem to byla! Podivná, smutná písnička zněla s vysokých věží vnořených v nebe. V západu krvi hledajíc tebe, jak bych ti navždy s Bohem dát měla, před sebou spatřím studené mříže, za nimi v skonu naděje, štěstí i dny, jež měly do plna kvésti. 30 Nade vším vlhké zvedly se kříže. Stála jsem, stála... A v dálce náhle červánky kropí pustiny zprahlé, zdá se mi – ano – růžové háje rostou mi v cestu, zakvetou v ráje, vidím tam celé ostrovy rudé, ó, jak jich snadně dostihnout může duše má s tvojí – pokvetou všude. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Jsou to však růže – opravdu růže? 31
To slunce mi zapadá do snů.
To slunce mi zapadá do snů a teple se zlatívá v nich, to slunce mi zapadá do snů, jež líbalo cestu a sosnu a stopy všech kročejů tvýchtvých. Těch obzorů linie světlá v mé duši se otvírá zas, těch obzorů linie světlá, jež hořela, nyla a kvetla a z lesů vždy lákala nás. A lesy jak kaskády blaha mi zpívají, šeptají sem, ty lesy, v nichž celý kůr blaha ta nejedná hodina drahá mi stvořila na srdci tvém. 32 Tu hráz vidím tichou a snivou, kdes nahlas mi čítával rád, tu hráz vidím zelenou, snivou, a potůček slyším tou nivou jak slzami lidskými lkát. Ty chvíle jak na mne by sáhly, a v ruce bych cítila květ, ty chvíle jak na mne by sáhly a zlatými okovy táhly mě do těch vln zázračných zpět! 33
Co všecky smutky jsou...
Co všecky smutky jsou, jež duši schvátí, co kámen bolestí, jenž upadne nám do cesty, – když radosti se vrátí a tvoje láska nikdy nezchladne, když v srdci vím, že na věky jsi mým? Co rozpaky a otázky jsou žití, co záhady, jež mrazí na pohled, když tvoje oči věrně do nich svítí – a v tobě hoří cíle mého květ, když v srdci vím, že na věky jsi mým. A co je žalost, která naděj skosí, co starosti, jež vrásky vyryjí, když úsměvy tvé přilítnou a rosy mých slzí jako ptáci vypijí, když v srdci vím, že na věky jsi mým? 34
Zadřímlý kraj s velkými obzory.
Zadřímlý kraj s velkými obzory s klidnými liniemi po nebesích... Pivoněk růže padly za hory a vzdechy sladké zasmály se v lesích. Daleké obzory! Co proti nim jsou naše bolesti, jež srdce moří? Jen ohníčky, z nichž k nebi stoupá dým a v polích za soumraku drobně hoří. Co výkřik znamená, intimní pláč a vzdech, jenž do tich fial stínů vletět musí? Ach, požár bolestí a bouřných žalob všech jak orel skřivánka ho tiše zdusí! A cítíme: Je život krásný přec. Linie před námi se zpěvně zlatí, jak illuse, že bolest ve svou klec – sem do prsou se více nenavrátí. 35
Tmavý kůň.
Tmavý kůň těsně kolem nás běžel, vidíš tu černě rozrytou půdu? Ty však, má duše, usmiř se, nežel zdupaných květů: křísit je budu. Utiš se, duše, tmavý kůň zapad’ v hlubiny moří, dalekých nocí, a za ním žhavě zavřel se západ! ku břehu přistát budeme moci. Vidíš ty květy, co jich zas hoří na cestě naší? Láska je křísí, a vše zlé tone v hlubinách moří, nad nimiž hvězdy v závrati visí. K nebesům letí zas píseň měkká, slunná a vonná, umlkly hrany, pojď, duše drahá – celý kraj čeká na příchod náš, viz rozpjaté brány! 36
Chtěla bych ti zpívat.
Chtěla bych ti zpívat písničky, bys v nich slyšel milé slavíčky, by v nich slunce hřálo, svítilo, a tvé srdce radost cítilo, abys jimi vzrostl, sesílil, došel v ráj, o němž jsi se mnou snil, abys věděl, jak je krásný svět, když ti budu na vždy náležet! 37
Mezi květy, sluncem, písní.
Mezi květy, sluncem, písní kráčím klidně cestou svojí, a tu náhle jako přízrak černá strmá hora stojí. „Vzhůru, vzhůru, chceš-li dále,“ volá na mne. Sílu zkusím! Co mám činit, nejít? Padnout? Já tu horu přejít musím. V nebetyčné zoufalosti přejdu její vrchol tmavý, tam – ne ještě hrob to není, zase život tichý, smavý. A jdu dál a dýchám volně svátečních dnů světlou vůni, cesta jako náruč květů přede mnou se v dálku sluní. 38 A tu náhle – srdce stydne – šíré moře u mne leží. Co mám činit? Padnout? Přejít –? Slané slzy přejdu stěží! Ono volá, hučí, stená, a já tlukot srdce dusím, vidím dálku za ním, za ním – já to moře přejít musím. Tak jde život, tak jde dále – slunce, hora, moře, štěstí, ó, jen, Bože, dej mi sílu, ať vše k hrobu mohu snésti! 39
Srdce svého žhavé zlato.
Srdce svého žhavé zlato zmař a vzdej se v tupém boji, mně tím všecko bude vzato, smutná píseň, tiché drama až do konce půjde s náma, ale duše nerozdvojí: budu vždycky jenom tvojí. Veď mě v kraje bezslunečné, kde se bolest nezahojí, kdo se vlekou stíny věčné, obzory kde kvílí v pláči, kde se cesta k hrobům stáčí, když ne život – smrt nás spojí: budu vždycky jenom tvojí! 40
Co je mi řeka...
Co je mi řeka, která plyne kolem, co mi je den, jenž ve výkřiku chvátá, co celý svět, jenž stená těžkým bolem, co noc, jež kývá sladce – náruč zlatá. Co tmavé hory, které v cestě leží, co křivdy, krev, co pouta ocelová, co bolesti, jež dohoří již stěží, co všecko zlo – když doufati smím znova. Když louky rozkvetlé a rozzpívané se prostřely před tonoucí mou duší, skřivanů píseň opět s modra kane, a slzy mé daleké slunce suší. Mně zdá se – vonný mír že dnům i noci má duše dá a tmavé hory zjasní, že bolesti všech ztišit budu moci, červánky vdechnout do smutečních třásní. 41 Ten jas v mém srdci rodí touhu žhavou mít moc a sílu změnit všecka pouta ve věnce míru, zvednout lásku pravou, by růže kvetly, zelenala routa. 42
Tam na té silnici bílé...
Tam na té silnici bílé, uprostřed obzorů štěstí usnuly touhy a cíle, otázky, kam život vésti. Všecka ta po práci mdloba sladká i s návraty domů kouzlem nás opředla oba v aleji ovocných stromů. Letěli kolem nás ptáci, sehnutí lidé šli kolem, hle, tak všem pokoj se vrací odněkud lesem a polem, před nimi v zlacených kráčí šlepějích oči jim mhouře, v řízách se bílých mlh stáčí, v kadeřích modrého kouře. 43 Pokoj a mír! Světla planou, věnčí svou kopuli jasnou, za břehy obzorů kanou, splývají s nocí – a hasnou. Země jak vroucně by vzdychla, přeletěl šum, a tam v smrčí vykvetla píseň a stichla. – – Klekání zní, a vše mlčí. – Tam na té silnici bílé, v tom srdcí všech sladkém zvuku, – nepřítel kdyby šel kolem, podala bych mu svou ruku. 44
Za hory, za hory...
Za hory, za hory, za lesy jako ti ptáčkové leťme si! Víš, jak tam sluníčko zapadá, jak se tam do lože ukládá? Víš, jak tam měsíček vychází, růžemi polibky zahází? Víš, jak tam den i noc utíká, srdce nám zlatem svým odmyká? Za hory, za hory, za lesy, duše má, nemeškej, leťme si, uzříme, až se tam vrátíme, jak tady pramálo ztratíme! 45
Slzy vždycky oschnou...
Slzy vždycky oschnou jako rosa v kvítí, ale slunce mojí lásky nikdy nedosvítí. l když všecko přejde, pod drnem se zhojí, ono bude tiše pláti nad mohylou mojí. 46
Modlitba ženy.
Madonno moje světlá! Obraze zděděný po Bůh ví kterém předku, jak růže kdyby zkvetla ty hledíš v soumrak ke mně, snů mých čistých svědku! V soumraku stíny kol tvé hlavy rostou, tvůj pohled věčně upjatý tam, k nebi tam modlitbu vyzařuje vonnou, prostou. Tvé Jezulátko nermoutí – to libě usíná. – A já? Ó, Madonno, kdy, kdy tě uvítám, na prahu svém, když soumrak házet zapíná své růže nejtmavší? Kdy ke mně sestoupíš, Madonno s poupátkem, má světlá, nebesa o jeden květ oloupíš a mne ho vložíš do náručí? Madonno, zvony lásky slavné „Ave“ zvučí, Madonno světlá! 47
Tiše, tiše, tiše, duše má.
Tiše, tiše, tiše, duše má, však nám lépe bude oběma, až se zase jaro navrátí a ty cesty naše ozlatí, až mi ruku k srdci přivineš, sladce řekneš: „Moje, moje jseš.“ Tiše, tiše, tiše, duše má, však nám lépe bude oběma, až se spolu zavřem přede vším, co jde jako stíny světem tím, až ty jako slunce zaplaneš, slavně řekneš: „Moje, moje jseš!“ 48
Mám velká, silná, čistá křídla tvoje.
Mám velká, silná, čistá křídla tvoje, tvá láska věčnost svou mi podala, jsem tebou bohatá, já dříve chudá, vždyť poušti života jsem unikla. Co bez tebe bych byla, duše moje, kde bez tebe bych byla zůstala? Tam někde na půl cestě svadlá, rudá slzička ušlápnutá, zaniklá! 49
Splynouti se sluncem chci.
Splynouti se sluncem chci, tón jeho hymny býti, hřáti a teplem pláti ve chvíli svého žití. Zpívati s písněmi chci, jaro jež v srdci vznítí, nejčistší akkord nalézt jaro chvíli svého žití. Do květů nořit se chci, do teplých oas kvítí, zavít je v tiché roky, do chvíle svého žití. 50
Víš, jak ptáci začínají...
Víš, jak ptáci začínají slavné písně pět, když se puky nalévají, stříbří jívy květ? Jejich tóny kanou, zvoní teple po větvích, krajky květů hnízda cloní – i to štěstí v nich. A pak slavné ticho bájí nebe, stromy, zem, – – – víš, jak ptáci umlkají v roztoužení svém? Vždyť jim z každé sloky pění život vypučel: tak se sladce po stvoření i Bůh zamlčel. 51
Noc do okna mi svítí...
Noc do okna mi svítí a pláčem jezů zpívá, hoď hrstku mi sem zlíbaného kvítí, jen tak, co mrtvý mívá. Pojď, k čelu mi schyl ústa a ruce zahřej svými: chci lásku mít, jež touhou žhavou vzrůstá až teprv za mrtvými. 52
Májová.
Do tiché noci, do jasné, stříbrné noci chtěla bych s měsícem jít, všecko tam bíle kvete a touží a vzdychá, dřímá a v srdci má klid, vejdu tam zbožně, s modlitbou pokorná, tichá o tobě, duše má, snít. Do tiché noci, do bílé májové noci chtěla bych štěstí své vnést, vsadit je v srdcí horoucí, tlumený tepot, do květů, do zvonů, hvězd, ó, pak by mohlo jak nocí bělostný šepot na věky májově kvést! 53
Když hledím do těch květů...
Když hledím do těch květů, zřím lazur zlatem plát, a ptáka v zpěvném letu a slyším jezy lkát, když duše má se zvedá a zvedá, ráj svůj hledá – – já nechci umírat. Co jsou mi zášti chmury, co všecka nenávist, když slunce jásá s hůry, a ráj můj plane čist, když za ta všechna muka tvá v dál mi kyne ruka, jež chce můj osud příst. 54 Co kámen je sem hozen snad přímo v spánky mé, když úsměv je mi vrozen, jímž vždycky vidíme, jak dál ta cesta běží, jak kámen mrtvě leží – – a my se vznášíme. 55
Tys nebyl u mne...
Tys nebyl u mne, neznáš zamlklý náš dům, ten snivý, melancholický, když tichá má duše snášela se k zahrad vonným snům, kde trávy šeptají a řeka vzdychá, když folkamerií jsem milovala květ a tyrkysovou zeleň drahých věží a mlčení, jak na palácích leží, a v srdci se mi začla píseň zvonů chvět. Tys nebyl u mne, když se slunné rozesmál a rozevřel můj obzor v háje, luhy, když do sadu mě lákal siný brokát skal a máty, pomněnek a šípků duhy, když radost má byl motýl, kytka, vzduch a pták, a černé kuřátko jsem doma měla, když tenkrát cesta náhle se nám stměla a osud v otázce mi prvně zkalil zrak. Tys nebyl u mne pak v ten tuhé práce čas, když vše, co bylo, popelem už lehlo, a já jsem chtěla svůj mít chléb a čistý jas, a utrpení mnohé v plamen šlehlo, 56 jímž viděla jsem hloub v ten žití smutný vír, jak nejryzejší srdce v slzách tonou, a toužila jsem jednu růži vonnou v své duši rozsvítit a pro vše nalézt smír. Tys nebyl u mne však, a já si řekla: dost, píď země taky na mne někde čeká, též přejdu pomalu ten tichých vzdechů most. A z gondol táhla ke mně píseň měkká, a z chrámů zlacených se oblak vůně nes’, a z moře, moře dálky lazurové se probouzeli znovu šťastní snové – myrt, oranžových květů rozdýchaný les. A ty jsi přišel. Smutek rakví zavřených a věnců pohřebních se nyvě řasil kol mého čela, v záhon slzí mých jsi velké květy smíru se vším nasil. Tys rozsvítil tu věčnou růži v srdci mém a ved’ mne v blaženosti sady šumné. Teď toužím jen, bys taky našel u mne útěchy světla v každém utrpení svém. 57
Zpět zavolat bych v náruč svoji chtěla...
Zpět zavolat bych v náruč svoji chtěla přes červánkově zlaté břehy země ten včerejší den, kdy se potápěla,potápěla jak slunce zářící má duše ve mně. Kdy jako poslzený ostrov tmavý se vzdalovala od nás tíha žití, a já v tvém mlčení a sklonu hlavy postihla zázrak, kterým nebe svítí. A zvony objaly nás mořem písně tak smiřující, zahřáté a slavné, a mrak, jenž cesty zatahoval přísně, nám zmizel, jak když vzduchem křídlo mávne. Kvetoucích zahrad bílá dálka předla nás ve svůj závoj zadřímlý a vonný, tvá duše nade mne svá křídla zvedla, ach, zadržet bych chtěla chvíle ony! 58 Ten nesmrtelný včerejší den zmnožit, jak jabloň květy, jako drozd své sloky, pod křídly tvými báseň svoji prožit – své bouřné dny a utišené roky. 59
Nic by mne slunce netěšilo.
Nic by mne slunce netěšilo, nic celý krásný boží svět, a smutně by mé srdce bilo – ty kdybys vrátil mi můj květ. Já rozpjala bych siré ruce a neohlédla bych se zpět a doslzela v tiché muce – ty kdybys vrátil mi můj květ. A šla bych tam, kde dýchá tráva, kde nepřestává zvonek znět, tam, kde se všecko zemi dává – – ty kdybys vrátil mi můj květ. 60
Já hrála Chopina...
Já hrála Chopina. A unesl mě z mého bytu v jiný, vonný byt, tichounký ševel zahrad rozkvetlých se hrnul okny a s ním vlahý klid. Daleký modrý vějíř obzoru s jantary na západě v plamenech mi rozhrnul se sladce před zrakem, a na tváři jsem cítila tvůj dech. Smích drobný jako píseň v duši pad’, ne můj, ne tvůj, a přece obou nás, a rozevřená okna svítila, a moře kytek hrnulo se v jas. Nocturno doznívalo v daleku, jen jako sen, jenž ulít’ tisíckrát, jen jako tušení, a slyšel jsi? Smích drobný jako píseň v duši pad’! 61
Jako náruč nastavená.
Jako náruč nastavená leží země připravená, křížů jako stromů v lese – komu, komu otevře se? Ptáček zalkal v tichém letu, zašeptala tráva v květu, zvlnila se jako řekou – čí to slzy do ní stekou? Pod javorem jsme tam stáli, naše štěstí kvetlo v dáli, a tak blízko náruč země – – až mě sevře, – přijdeš ke mně? 62
Má duše se ti celá podává.
Má duše se ti celá podává, ty můžeš chtít a z růží věnce vít, je něco nade mnou, co spoutává mou vůli v pokoru, mé touhy v klid. Je něco nade mnou, jak v zahradách, kde hvězdy kvetou, slunce zapadá, kde poutník stírá se svých šatů prach, a před Věčností na tvář upadá. 63 OBSAH.
K tvé duši7 Chci písněmi tě zasypat8 Miluju9 Chtěla bych mít11 Tvou zahradou má duše touží být12 Vidím svoje štěstí13 Noc stená14 Jak potřeba je času málo15 Kdy jsou ty růže16 Koleda17 Duší mou oblaky velké18 Ó, život padá20 Mám hlavu těžkou sněním21 Jen nebuď smuten22 To bylo jaro, když se dálky tměly23 Tak odejít25 Mě často tísní smutné tušení26 Kam, živote můj, chvátáš?27 Když jsi mi čítával28 Když poprvé ke mně jsi přišel29 Kde jsem to byla?30 To slunce mi zapadá do snů32 Co všecky smutky jsou34 [65] Zadřímlý kraj s velkými obzory35 Tmavý kůň36 Chtěla bych ti zpívat37 Mezi květy, sluncem, písní38 Srdce svého žhavé zlato40 Co je mi řeka41 Tam na té silnici bílé43 Za hory, za hory45 Slzy vždycky oschnou46 Modlitba ženy47 Tiše, tiše, tiše, duše má48 Mám velká, silná, čistá křídla tvoje49 Splynouti se sluncem chci50 Víš, jak ptáci začínají51 Noc do okna mi svítí52 Májová53 Když hledím do těch květů54 Tys nebyl u mne56 Zpět zavolat bych v náruč svoji chtěla58 Nic by mne slunce netěšilo60 Já hrála Chopina61 Jako náruč nastavená62 Má duše se ti celá podává63
E: až; 2004 66
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kabinetní knihovna; Šimáček, František
(Kabinetní knihovna - Svazek XCIX - Knihtiskárna F. Šimáček, nakladatelé)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 66