To jaro bylo, když se dálky tměly...

Růžena Jesenská

To jaro bylo, když se dálky tměly...
To bylo jaro, když se dálky tměly a s mým se potkal plný dum tvůj zrak, když na louku, kde modrala se šalvěj, vyronil svoje credo malý pták. Ó, dětské radosti, když první růže jsem nosila ti, s nimi srdce dar. Ať svadlé vzpomenou ti na to jaro, až nebude mne víc, a budeš stár... To bylo jaro, když tam na palouku se blatouch zlatil, jak klín boháče, a pramínek nám nový zurčel v prsa, ó, červánkové, luzné vstavače! A později ta jabloňová alej oblačně květem zdýchána, a v zamodralé dálce bílé hvězdy v čarovný máj se chvěly do rána. 23 A lesy hluboké a naladěné písněmi, sliby, srdcí tlukotem, myšlének mladých pučícími stvoly se rozvíraly jara čistým snem. Ať políbí tvou hlavu ještě štěstím ta sladká koruna prožitých jar, ať ovane tě duše oné lásky, až nebude mne víc, a budeš stár. 24

Básně v knize Písně k tvé duši: