Co je mi řeka...

Růžena Jesenská

Co je mi řeka...
Co je mi řeka, která plyne kolem, co mi je den, jenž ve výkřiku chvátá, co celý svět, jenž stená těžkým bolem, co noc, jež kývá sladce – náruč zlatá. Co tmavé hory, které v cestě leží, co křivdy, krev, co pouta ocelová, co bolesti, jež dohoří již stěží, co všecko zlo – když doufati smím znova. Když louky rozkvetlé a rozzpívané se prostřely před tonoucí mou duší, skřivanů píseň opět s modra kane, a slzy mé daleké slunce suší. Mně zdá se – vonný mír že dnům i noci má duše dá a tmavé hory zjasní, že bolesti všech ztišit budu moci, červánky vdechnout do smutečních třásní. 41 Ten jas v mém srdci rodí touhu žhavou mít moc a sílu změnit všecka pouta ve věnce míru, zvednout lásku pravou, by růže kvetly, zelenala routa. 42