To slunce mi zapadá do snů.

Růžena Jesenská

To slunce mi zapadá do snů.
To slunce mi zapadá do snů a teple se zlatívá v nich, to slunce mi zapadá do snů, jež líbalo cestu a sosnu a stopy všech kročejů tvýchtvých. Těch obzorů linie světlá v mé duši se otvírá zas, těch obzorů linie světlá, jež hořela, nyla a kvetla a z lesů vždy lákala nás. A lesy jak kaskády blaha mi zpívají, šeptají sem, ty lesy, v nichž celý kůr blaha ta nejedná hodina drahá mi stvořila na srdci tvém. 32 Tu hráz vidím tichou a snivou, kdes nahlas mi čítával rád, tu hráz vidím zelenou, snivou, a potůček slyším tou nivou jak slzami lidskými lkát. Ty chvíle jak na mne by sáhly, a v ruce bych cítila květ, ty chvíle jak na mne by sáhly a zlatými okovy táhly mě do těch vln zázračných zpět! 33