Co je mi řeka...
Co je mi řeka, která plyne kolem,
co mi je den, jenž ve výkřiku chvátá,
co celý svět, jenž stená těžkým bolem,
co noc, jež kývá sladce – náruč zlatá.
Co tmavé hory, které v cestě leží,
co křivdy, krev, co pouta ocelová,
co bolesti, jež dohoří již stěží,
co všecko zlo – když doufati smím znova.
Když louky rozkvetlé a rozzpívané
se prostřely před tonoucí mou duší,
skřivanů píseň opět s modra kane,
a slzy mé daleké slunce suší.
Mně zdá se – vonný mír že dnům i noci
má duše dá a tmavé hory zjasní,
že bolesti všech ztišit budu moci,
červánky vdechnout do smutečních třásní.
41
Ten jas v mém srdci rodí touhu žhavou
mít moc a sílu změnit všecka pouta
ve věnce míru, zvednout lásku pravou,
by růže kvetly, zelenala routa.
42