Tys nebyl u mne...
Tys nebyl u mne, neznáš zamlklý náš dům,
ten snivý, melancholický, když tichá
má duše snášela se k zahrad vonným snům,
kde trávy šeptají a řeka vzdychá,
když folkamerií jsem milovala květ
a tyrkysovou zeleň drahých věží
a mlčení, jak na palácích leží,
a v srdci se mi začla píseň zvonů chvět.
Tys nebyl u mne, když se slunné rozesmál
a rozevřel můj obzor v háje, luhy,
když do sadu mě lákal siný brokát skal
a máty, pomněnek a šípků duhy,
když radost má byl motýl, kytka, vzduch a pták,
a černé kuřátko jsem doma měla,
když tenkrát cesta náhle se nám stměla
a osud v otázce mi prvně zkalil zrak.
Tys nebyl u mne pak v ten tuhé práce čas,
když vše, co bylo, popelem už lehlo,
a já jsem chtěla svůj mít chléb a čistý jas,
a utrpení mnohé v plamen šlehlo,
56
jímž viděla jsem hloub v ten žití smutný vír,
jak nejryzejší srdce v slzách tonou,
a toužila jsem jednu růži vonnou
v své duši rozsvítit a pro vše nalézt smír.
Tys nebyl u mne však, a já si řekla: dost,
píď země taky na mne někde čeká,
též přejdu pomalu ten tichých vzdechů most.
A z gondol táhla ke mně píseň měkká,
a z chrámů zlacených se oblak vůně nes’,
a z moře, moře dálky lazurové
se probouzeli znovu šťastní snové –
myrt, oranžových květů rozdýchaný les.
A ty jsi přišel. Smutek rakví zavřených
a věnců pohřebních se nyvě řasil
kol mého čela, v záhon slzí mých
jsi velké květy smíru se vším nasil.
Tys rozsvítil tu věčnou růži v srdci mém
a ved’ mne v blaženosti sady šumné.
Teď toužím jen, bys taky našel u mne
útěchy světla v každém utrpení svém.
57