Píseň slunci.
Krvavé Slunce, stůj nad modrými břehy moří,
a nezapadej,
milosrdné, dávej růže, které ti v prsou hoří
početím noci, nejžhavější svým obestřením,
zúrodni políbením milostné mysterie
zítřků mých teplých: v pohádku ať je změním
jezer tvých zelenavých, labutí na nich snících,
zázračných, nepřístupných zahrad a čekajících,
intimních komnat, kde se žárlivě štěstí skryje
před celým světem, Slunce, před celým bílým světem,
ach, Slunce, pro mne plýtvej, pro nás svým rudým květem –
a nezapadej!
Nokturno snivě dýchá. Dívám se na Západy.
Domov mé lásky! Člunek z lastur je zlatem slepen.
Moře tvé svítí. Slunce, hlubiny srdce zbádej!
Zpívej mým příštím nocím tajemné serenády
barvami krve, sladce rozlité z horkých tepen.
O Slunce v odcházení, zemdlená křídla skládej
na moje prsa! Zústaň! Finalem ohňů třešti,
omdlévej umírajíc v polibků žhavém dešti,
a nezapadej!
22
Ach, Slunce, philtrem věčné touhy mi napoj duši,
plameny soumraků mi házej na polštáře,
monstrance lásky, v náruč dýchej své vonné záře,
Pečeti záhad, zůstaň, tma sladká neví nic, Vše tuší,
vzkříšení Lampo, zažeň stíny, jež snem se plazí,
slavíky srdcí dlouze probouzej do extasí,
Rubíne v agonii, nádherou netušenou,
purpurem zamyšleným posvěť můj šťastný Západ,
chci krásně umřít s hlavou v krvi tvé ponořenou,
nejvyšší, strašnou rozkoš Lásky a Smrti chápat.
Ohnivé Srdce, Slunce, – šílené rytmy spřádej,
veliké bachanale smrti mé žhoucí skládej, – –
a nezapadej – a nezapadej...!
23