RUDÉ ZÁPADY
PRAHA
1904
[3]
„Tu sais, ma passion, que, pourpre et déjà mure,
chaque grenade éciate et d’abeilles murmure;
et notre sang, épris de lui le pa saisir,
coule pour tout l’essaim éternei du desir.“
Stéphane Mallarmé.
[5]
Neslyšitelná píseň krve,
Neslyšitelná píseň krve,
sta pramenů spojených v moře,
vadnoucí slunce, světla nezrozená,
kouř shaslých kadidelnic – odplížené hoře,
omdlelé tony, srdcí rytmus šílený,
horečka rtů a sladké křeče rukou,
sen požárů, tajemství velké proměny,
a srdce jako zvony v jedné strašné bouři tlukou – –
Epithalamus.
Noc. Zázračná tma. Nekonečnost.
V krůpěji jedné hoří tiše Věčnost.
Vzdálené břehy, květy zahrad neznámých,
modravé zítřky, hloubka jezer, smích
plamenných růží, vůně folkamerií,
mše velké slavnosti – Nesmrtelnosti,
neslyšitelná píseň krve,
sen rudých, žhavě dýchajících lilií – – –
Epithalamus.
7
Jdu cestou dalekou...
Jdu cestou dalekou,
a v srdci bolí divných světel hoře,
nic není přede mnou,
než nekonečné modré, snivé moře.
Tak ráda moře mám,
a přec v něm vidím hrob svůj – rozluštění.
Co mohu chtít, co chtít?
Ty truchlit nesmíš. Můj život již není.
Má láska šílená
není pro tento svět, v ní příliš svítí
chvějící duše sny.
O, nech mě v bílé mlhy odejíti!
8
V starém zámku.
Chtěla bych být v tom starém zámku sama,
kde teskný klavír v noci ze snů vzdychá,
kde v modrém sále zjevuje se dáma,
jež milovala nešťastného mnicha,
kde v parku cesty k zabloudění vedou,
kde netykavky s orchidejí bledou,
z Jericha růže kvetou opojivé,
krvavé buky šumí písně snivé,
kde věžička je smutně pochýlena,
kde pláče o půlnoci černá fena,
kde kroky na parketách umírají,
jak zpověď písní v sasankovém háji,
kde do oken se dívá dálka bdící
a proměnlivé noci milující.
V tom starém zámku chtěla bych být sama
a zpívat svoje neskončené drama –
a tiše, tiše okna otvírati,
když k lesům luzně oblaky se zlatí,
9
číst v starých knihách dávno nedotknutých
a stopy palců hladit v listech žlutých,
poslouchat cvrčky, nudit se – a čekat,
slz horkých příval nechat volně stékat,
žít bez bázně, že střízlivost mě zmučí,
a stromy vidět přes hnízda jak pučí,
hymnami bouří dát se uchvacovat
a blesky komnaty své osvěcovat,
do snů svých nechat vítr výt a kvílet
a křísit květ, jenž umdlen z dálky přilét,
a čekat s vírou, která skály tříští,
Zázraku můj, v tvé velké, slavné Příští.
10
Jsem hvězda
v modrém prostoru...
Jsem hvězda v modrém prostoru
zmítaná touhou – hořím krvavě
po písni srdce, po tvém hovoru – –
a padám k zemi v smutné únavě.
Propast se tmí. A ty, můj vzdálený,
ty vzdálený mne nejdeš zachytit,
já padám, zhasnu, krví zbrocený
mou stopu bude kámen krýt.
Snad přijdeš v čas a hvězdu zachytíš,
jsem tvoje, tvá – tvůj každý sen a dech – –
Však kdybys našel štěstí blíž:
tu krev mou na kameni růží zarůst nech.
11
Talisman.
Jdi s duší ohnivě lítostivou
uličkou smutnou a tmavou, křivou,
kde čtyři lucerny žlutě planou,
kde v síních lampičky hoří rudé!
Uslyšíš noc žhavě rozplakanou,
podivnou sdílnost v ní budeš tušit,
tisíce očí v ní svítit bude,
tisíce srdcí tak nahlas bušit
a zpívat tajemným chórem zvony.
Sbírej ty jiskry a perly, tóny,
přines mi talisman proti slzám.
Jdi vzhůru k věžím, jež sloní bledou
třpytí se do tmy, a tyrkys báně
mrtvý se potápí v mlhu šedou,
a přijdeš k oblačné zlaté bráně
12
neznámých zahrad, a v divné moci
octneš se šepotů, vzdechů, vůní,
zelených světel a kouzla noci.
Princezny bílé tam v tmavé tůni
rubíny topí – svá srdce těžká
bolestí plná, a modrých pávů
vějíři pyšnými zacloněná.
Utrhni sazaník; pohleď v trávu,
kde snivá ještěrka dosud mešká,
a zvedni světélka napršená:
přines mi talisman proti slzám.
Dívej se duhami zlatých smíchů,
labutích zpěvů, rozkoše křečí,
dívej se závrati krve a hříchů,
paprsky, jichž ston prokletí léčí,
hymnami objetí, zášti stínem,
ozvěnou růžových němých ptáků,
nebeských kolíbek baldachýnem,
strnutím nevěrce při zázraku,
zděšením milenců oklamaných,
závojem bolestí tajně štkaných,
okovy spoutaných srdcí, rukou,
zmítaných toužících duši mukou,
dívej se, nalezni všech snů plamen –
ještěrky zářící bludný kamen,
přines mi talisman proti slzám.
13
Modrá noc čeká. Jsem vzhůru. Čekám,
posílám ztraceným mrtvým řekám
bolesti, zoufání, bouře, účel.
Ach naše zítřky! Vždy v intervalech
strašlivě příliš mých moří hučel,
srdce mé uvyklo poutu v žalech.
Zaplaš mou úzkost, zlých snů mne zhosti,
posilni víru mou v Nemožnosti:
přines mi talisman proti slzám.
14
V tobě, ó v tobě hoří můj osud, mé slunce,
V tobě, ó v tobě hoří můj osud, mé slunce,
rostu já slza krvavá do svého srdce,
kvetu a šílím a klekám v pokoře šťastné;
nebylo Boha, a tys mi jej vrátil.
Veliký dárče a slitovníku, ty Srdce,
ó, jak nás spojila země nevlídná cesta,
spojila – srdce mé hoří jak růže,
které se krvavě rozvily v slunci.
Ó ty, který vidíš, co nevidí nikdo,
ty, který poznáš a procítíš všecko,
ty, který obsáhneš nebe v svých dlaních,
ty, který dáváš tak mnoho, však nevíš, že dáváš –
nebylo Boha – a tys mi jej vrátil.
15
Sen.
O rudých pentlích se mi zdálo,
o pentlích krvavých.
Tak zmítaly se černou nocí tmavou
a zas se ztrácely, a já je hledala,
tak hadovitě svíjely se travou
provlhlou slzami, a já je líbala,
já na nich našla píseň vzdechů tvých.
O rudých pentlích se mi zdálo,
o pentlích krvavých.
Zelené jmelí snivě operlené,
polité lunou visí se stromů,
kráčejí potácivě do domů,
do bílých domů stíny zarmoucené.
I já jsem stín kamenných bledých stěn –
a kdy a kým a proč do pouta odsouzen?
16
Mám růže ve znaku divoce plané,
jež hoří na zemi a v pekle na keřích
a na nebi se v hvězdy proměňují,
když v noci oblaky ach plují, plují –
a zázrak snů do duše kane – – –
O rudých pentlích se mi zdálo,
o pentlích krvavých – – –
a rytmem srdce mého je vzdech písní tvých.
17
Romance Srdce.
Ó kde jsem já stála!
Chmurný házela stín skála,
řeka tekla smutně, břeh byl zkrvácený
a můj zrak tam k moři, k moři obrácený.
Viděla jsem siné mlhy, žlutá světla,
zvadlé slunce: mrtvá láska kvetla
v oblacích. Ty bledý, kde jsi stál?
Kdesi daleko! Však dálka snadným cílem touze,
věčnost mysterií – okamžikem pouze.
Nemožnost je hvězda, která s výše slétla,
a tys tiše do ruky ji vzal –
a v tu dálku – v moře slz a bouře dravé
za mnou hodil jsi své Srdce žhavé.
18
Hrůza úzkosti! Ty bledý, kde jsi stál
mrtvý bez Srdce, jež ke mně létlo
cestou závratnou – krvavé světlo. – –
Na kolena klesám, hledím v dál,
čekám Smrt. Ó moře vlny štkavé
dejte mír!
A probuzená cítím
strašný zázrak – – žiju, rostu, miluju a svítím:
padlo v prsa má tvé Srdce žhavé.
19
Ó tys můj Bůh, pro jehož velké Příští
Ó tys můj Bůh, pro jehož velké Příští
jsem žila, trpěla a dávala
zápalnou obět krve, mám tě ráda
slunečným světlem tajně složeným
z tisíce zázraků.
Tak nikdy jiné nežli tvoje jméno
jsem nevolala v prostor modré Tmy,
tak nikdy nebylo mé srdce ohněm
žijícím, hořícím jak Rubín Grálu
pro Boha-Člověka.
Až ty. A chápeš úsečky divné záře
pramenů krve, duše záchvaty?
Vidíš mne, vidíš? Ó pak přece jistě
na chvíli budeš šťasten – na vždycky,
že žiješ – usmířen.
20
Byla jsem příliš smutná...
Byla jsem příliš smutná,
když slunce zapadalo.
Ta cesta byla nutná,
a slunce zapadalo.
Zlatem se vrby zjasnily,
a oči tvé tam svítily,
tys byl tak divně blízký.
Tys odpovědi nečekal,
a tiše moji bolest – vzal,
když řeka zaplakala.
V tvém srdci svatý Rubín plál
a řeka zaplakala.
Tvá duše se mne dotekla,
mne křídlem obejmula,
oblaka plula, plula,
květ s květem v hvězdu srůstá,
ni slova naše ústa
neřekla. –
Tys byl tak divně blízký.
21
Píseň slunci.
Krvavé Slunce, stůj nad modrými břehy moří,
a nezapadej,
milosrdné, dávej růže, které ti v prsou hoří
početím noci, nejžhavější svým obestřením,
zúrodni políbením milostné mysterie
zítřků mých teplých: v pohádku ať je změním
jezer tvých zelenavých, labutí na nich snících,
zázračných, nepřístupných zahrad a čekajících,
intimních komnat, kde se žárlivě štěstí skryje
před celým světem, Slunce, před celým bílým světem,
ach, Slunce, pro mne plýtvej, pro nás svým rudým květem –
a nezapadej!
Nokturno snivě dýchá. Dívám se na Západy.
Domov mé lásky! Člunek z lastur je zlatem slepen.
Moře tvé svítí. Slunce, hlubiny srdce zbádej!
Zpívej mým příštím nocím tajemné serenády
barvami krve, sladce rozlité z horkých tepen.
O Slunce v odcházení, zemdlená křídla skládej
na moje prsa! Zústaň! Finalem ohňů třešti,
omdlévej umírajíc v polibků žhavém dešti,
a nezapadej!
22
Ach, Slunce, philtrem věčné touhy mi napoj duši,
plameny soumraků mi házej na polštáře,
monstrance lásky, v náruč dýchej své vonné záře,
Pečeti záhad, zůstaň, tma sladká neví nic, Vše tuší,
vzkříšení Lampo, zažeň stíny, jež snem se plazí,
slavíky srdcí dlouze probouzej do extasí,
Rubíne v agonii, nádherou netušenou,
purpurem zamyšleným posvěť můj šťastný Západ,
chci krásně umřít s hlavou v krvi tvé ponořenou,
nejvyšší, strašnou rozkoš Lásky a Smrti chápat.
Ohnivé Srdce, Slunce, – šílené rytmy spřádej,
veliké bachanale smrti mé žhoucí skládej, – –
a nezapadej – a nezapadej...!
23
V závoji touhy.
Ty se mne dotýkáš, a ve tmě bílá svíčka
slzí a čadí, vzdechem dohasíná,
rty rudé hoří, oči skryla víčka,
záclony padly, tma nás těsně spíná.
Jen luna modrá do hedvábí noří
své krásné oko, cvrček hloupě zpívá,
je tma a noc. Tvá ústa na mých hoří,
v tvých dlaních srdce moje odpočívá.
Zelené světlo po koberci těká,
a rudé máky na polštářích kvetou,
a šňůra perel přetržena stéká,
tys opil mě tou divně drahou větou.
24
Mám tebe, cítím krásu býti ženou,
Můj zázrak! Dál se neptám. Cíl? Kdo tuší?
Zní tlukot srdce nocí rozechvěnou,
chci hvězda padnout, zmizet ve tvé duši.
A zítra být jen Tajemstvím a planout
v tvé rudé krvi, tobě v cestu svítit –
a s tebou kdysi slza žhavá skanout,
s povrchu v prostor závratný se sřítit.
25
Žlutá růže.
Já věděla, že kdysi ve tmě kouta
strašlivé žluté oči začnou plát,
smrtelně do tvé duše mířit,
že stojí skála, na ní žlutá pouta
čekají, zobák žlutý začne rvát –
tvé srdce.
Ó dlouhé stíny, čím jich možno smířit?
V co proměnit ty Smrti barvy žluté,
jak vysvobodit z křečí noci kruté
– – tvé srdce?
Je možno jediné, čím zažehnány budou:
šílenou, strašně žhavou barvou Rudou.
Já přijdu tiše, žluté rány zhojím,
snad zarmoutím, však na vždy upokojím
tvé srdce.
26
Neznámé lesy...
Neznámé lesy, kvetoucí dech země,
opony světa, mlhy modravé,
stmívání důvěrné, sen luny ve mně
a v tobě oheň růže krvavé.
Byli jsme sami. Potopené zraky
do moří duší svých, a v závrati
jsme hleděli jak tiše táhnou mraky,
podivné táhnou mraky. Rudý květ
pad v jezera. My začli doufati
v zázračný nový našich srdcí Svět.
27
Okna...
Má okna do modré se otvírají výše
nad spoustu střech, jak ze skal nebetyčné skrýše,
nad zmatek říms, vikýřů oči přimhouřené,
komíny skrčené, uličky zakřivené –
do klidu věží, proměnlivých oblak, hvězd,
do zahrad zamyšlených, poloskrytých cest,
do samot srdcí, která sotva poslouchají
hluk města dole – příboj jezer vzdálených,
jež v údolích sní v barvách luzně zelených.
Samoty nedotknuté, záhadné, vás tají
opona těžká, bezpečná z lilií rudých,
královský baldachýn bílených stropů chudých.
Jste nepřístupné, žárlivé a divně krásné,
ó kalich rudých vín, krvavé slunce hasne!
28
Vdychuji volnost prostoru jsouc neviděna:
jdou noci černých ploch a žlutých výkřiků,
motýlů vášnivých, mlčících zvonů. Stěna
mé poustevny se šíří v háje snivých slavíků
a v moře zázraků. Stříbrný půlměsíc!
Až zvony promluví, Ty vejdeš – Jediný,
dotkneš se záclony. Já v bílých mdlobách sníc
tě očekávám v záplavě podivně jasné.
Ó kalich rudých vín – krvavé slunce hasne! – –
– – Stříbrný půlměsíc.
29
V hluboké noci...
V hluboké noci ebenově tmavé
záhadná bílá vstala věž,
zde žlutá světla třásla se jak nad rakvemi,
mé srdce též.
A k nebi roste bílá věž jak zázrak
v slzavém moři nesmírném.
Já spínám ruce: maják můj! A žhavé hoří
tvé srdce v něm.
30
Ballada našich večerů...
S tebou, s tebou hledím v modrou propast vod
vzduchu, zítřků. Hvězdy žhavě tančící
chaos přece zrodil. Slyšíš doprovod
moře k jejich víření? Už vlající
prapory červánků stáhla tma, a v kraje
obzoru se perleťově zatřpytila
osamělá škeble. Kéž by lodí byla
pro nás připravenou v azurové báji!
Smaragd v prstenu tvém – muška zelená –
dívá se a přemýšlí, proč z očí mých
ještě slzy padají. Ó světla vzdálená
na ostrovech našich levandulových!
Prostor závratný! A moře pohyblivé.
S tebou, s tebou v modrou propast! Zlatí ptáci
potácivě padli v stín.
Tak sen se ztrácí
v bráně zhaslé duhy, a tak v zádumčivé
dálce v rudých květech v azurové báji
lodi nedočkané pyšně umírají.
31
Z azuru.
Až vykvete nám jednou modro čarokrásné
v poslední západ divných růží krvavých,
ne bolest, ne! své srdce nechám v prsou tvých
s tajemnou mlhou harmonie šťastné.
V poslední západ divných růží krvavých
chci vědět, dál že půjdeš v nové Ráno jasné
s tajemnou mlhou harmonie šťastné,
a vzroste thuje stín z objetí posledních.
Chci vědět, dál že půjdeš v nové Ráno jasné,
kde slunce vyplyne ti z moří bolestných,
kde vzroste thuje stín z objetí posledních –
v noc žhavých polibků, v nichž Duše moje zhasne. –
Ó slunce vyplyne ti z moří bolestných,
až vykvete nám jednou modro čarokrásné
v noc žhavých polibků, v nichž Duše moje zhasne. –
Ne bolest! Ne! – své srdce nechám v prsou tvých.
32
Noc divně světlá.
Noc divně světlá lunou rozechvěná,
stříbrné orchideje mlžný květ,
tůň modravá, lekníny posázená,
záhadných snění vykoupený svět.
Roj zlatých hmyzů melodicky bzučí,
snad hvězdy rozptýlený teplý pel,
neb luna zpívá, moře z dálky hučí,
neb jenom háj to našich srdcí zněl.
Noc divně světlá. A tys dítě luny.
Mám v krvi plamen, v duši palem stín,
pojď, sednem spolu na písčité duny
před moře safírový vábný klín.
33
Tys dítě luny – pij z mých rudých retů,
tvé barvy miluju, buď strážcem tmám,
ty Světlo světel, drahý Květe květů,
sviť, dýchej v srdce mé: svou krev ti dám.
Dám všecko, čím můj slunce západ hoří,
ty chápeš příčiny požárů všech,
tys dítě luny – světlé Moře moří,
mé lásky Láska, sladkých vzdechů Vzdech!
34
Loď v oceanu.
Ocean bouří, slunce v krvi vadne,
chtěl onu loď bys dostihnout,
k černému dnu ji strhnout v trosky chladné?
Ó nech ji plout!
Opilá potácí se v bílých pěnách
a dumá o palácích, o Sirenách,
o lustrech slavnostních a vavřínech. –
Stožáry tančí, srdce její buší
fanfárou světa, – ach jí nevyruší
ni bouře divoká, ni moře vzdech. –
V těch spirálových snech i ty ji nech!
35
Majáky svítí vlnám rozhněvaným,
tmám zarmouceným, polekaným,
vzdychají bóje zpěv zelených rout,
jež urval proud, loď v modrých brázdách letí,
ó nech ty ptáky pěti, mraky buráceti,
ó nech ji plout!
Ať pluje klidně dál, ať hvězdy kanou
jí na prsa, jak řádů zlatých blesk,
ať begoniemi jí plachty vzplanou...
ať mine útesy nesdílných stezk!
Zapadá slunce. V moře, dálku, nebe, vzduch
loď mizí, racek z věnců červánkových vzlét
a zase pad’, – loď ztrácí se a spousta zlatých stuh
plazí se vodami. – Loď kývla v modru naposled,
a Ty a Já? Proč úzkost žlutých pout?
ó nech Ji plout!
Což nejsme šťastni? Ty a Já? My jedno. Není více
bledého přízraku. Fialek soumrakem
hledíme k rudým tonům, doufajíce
v tak mnoho. A tak mnoho máme. Zázrakem
jsou naše západy. Tak možno utonout
v hýření horkých růži purpurových,
omdlívat vůní keřů muškátových –
podivných keřů! A být jedno! – Což nám loď,
ó nech ji plout!
36
Ne, ani stín. Ať pluje! A mne vysvoboď
z prokletí, dej mi závrať klidu. –
Což nejsme šťastni? Ano, ano, strašně tím –
Já – Ty, že tak jsme jedno, jednu bídu
řetězem táhnem, jednu rozkoš, rozpjetím
jediným splynem s koncem. Spočinout
na chvíli v rudých západech. Smrt pít a žíti, –
A vše je mimo nás – oblaky, loď – kdes jdou a svítí –
ó nech je plout!
§38
Slunečnice.
Ach slunečnice měly v očích otázku
a pily slunce – život zraků svých,
já ptala se a neměla co pít,
ó slunce zapadalo, v brázdách krvavých
leželo srdce. Proč jsi je chtěl mít?
Ach slunečnice dívaly se na lásku
v tajemnou zahradu. A v stínech slzavých
leželo srdce – proč jsi je chtěl mít?
Snad mělo travou vzrůst, asfodely
vysoko z něho dýchat měly,
snad dávno mělo rubíny své skrýt – –
ó proč jsi je chtěl mít?
Z plamenů věčných ohňů mých – –
Ty budeš světlo pít, ó budeš světlo pít!
37
Od moře.
Jak murrhin tajemný se lesklo moře,
pohádka života – a zázrak věčnosti,
v mlčení jeho bílém plamen krvácel,
a parfum nahých těl se ohněm potácel,
fialek trsy kvetly na dně v temnosti,
a modrý, tichý prostor světlem zvětšený
neznámých žalmů z dálek přijal ozvěny,
jak murrhin tajemný se lesklo moře.
Ach já jsem nahá vešla v jeho snivou číš,
a slané vlny laskavě mě hladily,
opály bledé na mých prsou svítily,
motýli unaveni přilétali blíž.
Na zlatý kámen hlavu položila jsem,
zelené dlouhé řasy nohy opletly,
a na vlasech mi žluté perly vykvetly,
mé Srdce krvácelo žhavým rubínem.
Loď bílou v dálce viděla jsem plout –
mizící labuť. Vedle slunce skončila svou pout,
jak murrhin tajemný se lesklo moře.
39
Vyšla jsem z vln. A vysoký a příkrý břeh
nebe se dotýkal, a vůní divná směs
ke mně se hrnula, jak vítr byl by snes’
ne melissy, ne levandule, myrty květ,
ne růží, cisty, lotosů – a přece všech.
Vzhůru jsem stoupala: stráň, moře, obloha –
stráň, moře, obloha a květy růžové,
hvězdičky růžové! Cikada ubohá
tam naříkavě zpívala, a nachové
mne omráčilo světlo nahoře, až tam
kde sen byl bolest vydychnutá ku hvězdám.
A tam jsem stála. Sama. Modrý zpíval vzduch,
jak murrhin tajemný se lesklo moře,
a fíky zrály, cedry šeptaly, a Bůh
sliboval cosi ohromného Srdcím všem,
jež opila se Slunce rudým západem.
A tys tam nebyl! Dálka času, prostoru
ležela mezi námi. Ale v obzoru
extase, vůní, snů tvé rty jsem tušila,
tvé Srdce slyšela, tvá Duše svítila,
tvá Duše, pro mne, pro mne v dálce svítila,
soumrakem oblak plynulo mé hoře,
jak murrhin tajemný se lesklo moře.
40
Viola d’amour.
V růžovém zahradním domku jsem bydlela,
fontána trilky své v červánky šuměla,
stříbrný páv sletěl na ztichlý dvůr,
pod okny zpověď svou hvězdnou a nejtišší
vydechla nesměle ve stínu cypřiší
viola d’amour!
Plný vzduch růží byl žhavých a krvavých,
hořely na nebi, na keřích, v ňadrech mých,
od lesů zatměl se roj smutných můr,
v závoji křídel a ve světle růžovém
plakala touhou a nachových růží snem
viola d’amour!
Růžový příchod tmy přílišným kouzlem byl,
ach v srdce, v srdce tón zpěv se tam proměnil,
přetrhal sto těžkých perel šňůr,
noc lásku ztajila, v růžích se ztratila,
umlkla, do věnců tóny své spojila
viola d’amour!
41
Hymnus.
Ty Stvořiteli sluncí nepředvídaných,
jichž nekonečnou vůní stesku umírám:
miluji tě!
Máš světlo divně sladké, rudé v prsou svých,
ničemu podobné, a já jen jediná je znám,
je krev tvá pohádka, a tys mi všecku dal,
a duše tvá je sen, jenž životem se stal:
miluji tě!
Mám srdce neutišitelně bouřlivé,
můj osud zahalen je v rudé plameny
západů plných milosti, a měnivé
soumraky zpívají mi refrain ztlumený:
miluji tě!
42
Příliš tě miluji a žhavá přítomnost
je budoucností všech mých snův o závrati,
ty’s duší duše mé, tak v srdce jsi mi vrost,
že nikdy s obzoru se růže neztratí,
jež ty jsi roznítil. A chceš-li, pouta zlom,
jež tísní ruce mé, a v jasný, věčný strom
spleteny s tvými vzrostou, stvoří divný květ,
nový jak modré hvězdy pád a rudé hvězdy vzlet:
miluji tě!
Tajemství neproniknutelné, zázračné
je láska, podstata trvání, života
nezměřitelná hloubka studně průzračné
nespočitatelných slz a hvězd, mrákota
smrti, vzkříšení sláva. Nezná zákonů,
leč dávat jako věčné slunce, nečekat,
že z teple připravených vln a záhonů
úroda vzejde, – bez otázek srdce vzdát.
Vzdát srdce ohňům nesmrtelným, nesmírným
pro věčnost nebo vteřinu. –
Ty vidíš břeh
svítících krajů těch, kde soumrak bude tvým
a mým a noc a vše, jak dnes můj žhavý dech:
miluji tě!
43
Ty vidíš onu krásu nemožnou a sníš
o ráji, v němž si zítra budem ještě blíž,
kde bude ticho velké, nejhvězdnější tma,
kam štěstí nadsmyslné s námi vejít má:
miluji tě!
Ty Stvořiteli Sluncí nepředvídaných,
kéž zvítězí tvé sny! Mé srdce svítí v nich:
miluji tě, miluji tě...
44
Je smutná krajina...
Je smutná krajina a tichá jako dech
polité země slzou, příliš vzdálené
přinášel vítr žhavé vůně v záchvatech
bolestné rozkoše a hledal ztracené –
květy ztracené.
A jednou v podvečer na pole soumračná,
na modré pahorky, v cest křivky změněné
napadla s křídel větru záře zázračná,
věčného srdce plamen: rudé vrácené,
květy vrácené.
45
Romance jednoho večera.
Dva černé topole a hrozny modrých fial,
žalostný vody pláč a modly zvrácené,
zvrácené modly větrem. Na břehu jsem stála,
u řeky slunce krví temně zbrocené.
Žal můj byl černá noc, a v nic jsem nedoufala,
fialy kvetly, vlny pospíchaly v dál,
rezavé vlasy vrb s mým vlály smutkem.
Kdo blízký, Neznámý mne v modru zavolal.
A ještě chvěl se hlas ten v slunce rudých stopách,
když hadovité řeky v stínu ponurém
loď zjevila se divná, bílých plachet kouzlo
neslyšitelně plulo tmavým lazurem.
46
Podivná loď. – Postavy němé na palubě
tak duchovitě, teskně postoupily v před –
a u mne zakotvila, u mne zakotvila
čekajíc tiše. Západ vzplanul naposled.
Já věděla, že k odplutí mě vybízejí
na přídě bledé stíny ty, jež poznávám.
Naposled Západ vzplanul, věnec růží skanul,
a já jsem bledá ruce vztáhla: Půjdu k vám.
A v téže velké chvíli, kdy jsem ruce vztáhla,
zas v modru zavolal kdos blízký, Neznámý,
a celý, svět tím hlasem naplnil se náhle,
zem, nebe hvězdami a srdce touhami.
A zarůstaly kroky mé rudými květy
posledních slunce polibků, – A bílá loď
od břehu zvolna táhla – bledý přízrak.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Večere čarovný, zroď žhavý zázrak, zroď!
A bílá loď se liliově rozplývala,
– – – – – – – – – – – – – – – – –
a já šla po hlase, jenž volal, dál a dál –
až k tobě. – Dotkla jsem se rty tvých bledých prsou:
tam žhavý zázrak, žhavý zázrak Srdce plál!
47
Píseň tmě.
Tajemstvím dýchá vzduchu modrá vůně,
krvavá pečet v půli zlomená
otvírá noc, já komnatu svou luně,
a tobě srdce, duše plamenná, –
chci tmu.
Sad mandloňový usíná, je pozdě,
večerní motýl na knihu nám slét,
slavíci třeští v našem zlatém hvozdě,
tvou blízkost dýchat chci – ne rozsvěcet,
chci tmu.
A nejžhavější hvězdou srdce zpívat
bez mdloby zítřků, bez pout, bez rytmu,
jak slunce na tvých prsou dohořívat
v legendu naší krve, ó chci tmu –
chci tmu.
48
Píseň
o divokém máku.
Ó noci dlouhé, opuštěné,
ó tůně tmavé, hluboké,
ó slzy, vryté do kamene,
ó hvězdy, hvězdy vysoké,
ó cesty, v dálku naznačené,
kde hoří máky divoké!
Já neviděna půjdu tiše
na ústech s věčným polibkem –
a jako v moře hluboké
když padne smutná hvězda s výše,
tam zapustím své Srdce v zem,
kde hoří máky divoké.
49
Tak Ono kvetlo, krev svou dalo
tak Ono tvou se číší stalo,
když slunce hořce zapadalo,
jak máky žhavé, divoké.
A vzroste v snění bezejmenné
tvé věčné lampy rudý svit,
jak strašné bylobylo, zapomenezapomene,
ach tebe, tebe – opustit.
Ó hvězdy, hvězdy vysoké,
ó slzy vryté do kamene,
ó máky žhavé, divoké!
50
Ballada na moři.
Vesla se polámala
a kormidelník se nám utopil,
a plachty bouře vzala,
a kapitán se spil,
pluj, lodi naše, pluj
a moře lampiony rozsvěcuj!
V obzory rozpjaté
záhadně krásné spolu mizíme,
ó věže divně zlaté
naposled vidíme;
duj, vlídný větre, duj –
a stopy našich růží nesleduj.
51
Již nelze břehy potkat,
kde kvetou myrty, lůžka čekají –
a hvězdami je protkat:
cypřiše vzrůstají – –
Cíl náš je modrá sluj.
Motýle rudých sluncí, poletuj!
Vesla se polámala,
a kormidelník se nám utopil,
a plachty bouře vzala,
a kapitán se spil – –
ó zlatý kříži – stůj – –
a propast – srdce naše uchvacuj – –
Jsme jedno. Rudá luna
dívá se do tmy. Věčnost mlčení. –
Poslední pláče struna. – – –
Vše zítřek promění – – –
Jsem tvá, tak tvá, ty můj – –
ó moře, lampiony rozsvěcuj!
52
Legenda růží.
To bylo nutné příliš daleko jít
a nechat svítit srdce v bouřích snění,
dotknout se harfy, bolest nezahojit,
a hledat perly, kde jich není, není.
Motýli modří létli do oken mých
tam s mléčné dráhy, s němých smutných lodí,
tůň zvířila se slzí vyroněných,
jak blízký někdo když tam kámen hodí.
Pavučin soumrak kouzlem přikryl mi zrak,
vějíře v tempu potácivém hrály,
pil krev mých dlaní lačný, bronzový mrak,
a zvony fialově naříkaly.
53
To bylo nutné: Život, Babylon snů,
vzdálený přízrak srdce, věnec růží,
bolestné stíny smrti v bílém jasnu,
jezero luny, jež se v tepnu úží,
zem černá pod nohama, na prsou chlad,
nad hlavou píseň ptáků v žalné pouti,
květ krve předurčený s hranice plát
a větrem rozmetaný v slzách plouti.
A tak jsem přešla kdysi s Ostrova most
Šílených vzdechů mořem k nové zemi,
červánků keř kde právě večerem rost,
rudými zakrvácen liliemi.
Vše bylo nutné, abych došla až tam,
kde ty jsi čekal, v pouštích Visí těkal.
Červánky, Žalmy růží vykvetly tmám,
mých Žalmů Růže: ó tys na mne čekal.
54
Posloucháš zvony...
Posloucháš ony podivné zvony –
smutné jak stony jezů, když vlna
přenáší srdce? Po oknech splývá
svatební závoj. Polibků plna
chvějí se ňadra. Obzor se stmívá,
posloucháš zvony?
Hvězda se s písní odchodu vrátí,
mraky se zlatí, půlnoční světlo
záhadně slétlo na lůžka tmavá.
Chceš, aby rudé v prsou nám kvetlo,
až kolíbavá, modravá, plavá
hvězda se vrátí?
Stíny a tony snů: mluví luna –
nehmotná struna. Odveď mě tedy
tam v kraje růží, k purpurové zoře –
v zapomenutí, ať naposledy
zpínají pro nás oblaky, moře,
stíny a luna.
55
Rokoko...
Obláčky kouře v stínech poletují,
kadeře postříbřené k slunci plují,
a táhnou snivé vločky perleťové,
řetízky zádumčivé, opálové,
v závoji Snů se průsvitavě plazí,
a západ na ně rubíny své hází,
černěný karafiat k nim se kloní,
a zvon své fialové písně roní.
Spolu se díváme, je sledujeme v pouti,
o, křídla, s vámi v Růžích spočinouti!
Obláčky divné, proměnlivé, smutné –
prchavé vůně, Rozplynutí nutné!
56
Prostory stínu, zhasínání, růží
teď v jeden obláček se teple úží –
v obláček modrý – tebou vypuštěný,
jak prsten v dálku světa zamyšlený.
O letí, letí! (Ty mé ruce svíráš –
krev naše splývá v zázrak, neumíráš –
neumírám?) HIe – v malém kroužku kouře
jak strašné lásky žhavých blesků, bouře
v zelené myrtě utišených moří –
krvavé Srdce – zapadajíc hoří.
57
Zjevení blaha.
Okamžik věčnosti do našich srdcí skanul
podivně žhavý – ó nejsladší Nemožnost,
ó věčnost okamžiku, Západ rudě vzplanul,
když tys do mého srdce krví svojí vrost.
Já klečím u tebe, ty objímáš mé tělo,
ó ty, ó ty – tak příliš krásný a tak můj,
co harmonie rozkoše a bolesti se chvělo
v doteku našich rtů a duší – pamatuj!
Pamatuj, nezapomeň na plameny svaté,
vždyť svítí hvězda srdcí v cestu dalekou,
ať skanou teplé růže s řízy rozepjaté,
ať slzami snad někdy vázy přetekou...
58
Okamžik věčnosti a věčnost okamžiku
chci ještě v tobě žít a sluncem zaplanout
na moři bez břehu a při vln temných vzlyku,
pohádkou luny tiše po tvém nebi plout. – –
Tak dát ti sebe závratně a odevzdaně –
kvetoucí žhavé Srdce v rudých západech,
ó vezmi – ohně života, mé líbej horké dlaně,
a na svých prsou pak, ó nech mne zhasnout, nech! –
59
OBSAH:
Neslyšitelná píseň krve7
Jdu cestou dalekou8
V starém zámku9
Jsem hvězda v modrém prostoru11
Talisman12
V tobě, ó v tobě hoří můj osud, mé slunce15
Sen16
Romance Srdce18
Ó tys můj Bůh, pro jehož velké Příští20
Byla jsem příliš smutná21
Píseň slunci22
V závoji touhy24
Žlutá růže26
Neznámé lesy27
Okna28
V hluboké noci30
Ballada našich večerů31
Z azuru32
Noc divně světlá33
Loď v oceanu35
Slunečnice38
Od moře39
Viola d’amour41
Hymnus42
SmutnáJe smutná krajina45
61
Romance jednoho večera46
Píseň tmě48
Píseň o divokém máku49
Ballada na moři51
Legenda růží53
Posloucháš zvony55
Rokoko56
Zjevení blaha58
62
Vydala svým nákladem Růžena Jesenská.
Ornament nakreslila Zdenka Braunerová.
Vytištěno na strojích Edvarda Leschingra
v Praze. – Dokončeno 10. prosince 1904.
E: až; 2004
63