Od moře.

Od moře.
Jak murrhin tajemný se lesklo moře, pohádka života – a zázrak věčnosti, v mlčení jeho bílém plamen krvácel, a parfum nahých těl se ohněm potácel, fialek trsy kvetly na dně v temnosti, a modrý, tichý prostor světlem zvětšený neznámých žalmů z dálek přijal ozvěny, jak murrhin tajemný se lesklo moře. Ach já jsem nahá vešla v jeho snivou číš, a slané vlny laskavě mě hladily, opály bledé na mých prsou svítily, motýli unaveni přilétali blíž. Na zlatý kámen hlavu položila jsem, zelené dlouhé řasy nohy opletly, a na vlasech mi žluté perly vykvetly, mé Srdce krvácelo žhavým rubínem. Loď bílou v dálce viděla jsem plout – mizící labuť. Vedle slunce skončila svou pout, jak murrhin tajemný se lesklo moře. 39 Vyšla jsem z vln. A vysoký a příkrý břeh nebe se dotýkal, a vůní divná směs ke mně se hrnula, jak vítr byl by snes’ ne melissy, ne levandule, myrty květ, ne růží, cisty, lotosů – a přece všech. Vzhůru jsem stoupala: stráň, moře, obloha – stráň, moře, obloha a květy růžové, hvězdičky růžové! Cikada ubohá tam naříkavě zpívala, a nachové mne omráčilo světlo nahoře, až tam kde sen byl bolest vydychnutá ku hvězdám. A tam jsem stála. Sama. Modrý zpíval vzduch, jak murrhin tajemný se lesklo moře, a fíky zrály, cedry šeptaly, a Bůh sliboval cosi ohromného Srdcím všem, jež opila se Slunce rudým západem. A tys tam nebyl! Dálka času, prostoru ležela mezi námi. Ale v obzoru extase, vůní, snů tvé rty jsem tušila, tvé Srdce slyšela, tvá Duše svítila, tvá Duše, pro mne, pro mne v dálce svítila, soumrakem oblak plynulo mé hoře, jak murrhin tajemný se lesklo moře. 40