Okna...

Růžena Jesenská

Okna...
Má okna do modré se otvírají výše nad spoustu střech, jak ze skal nebetyčné skrýše, nad zmatek říms, vikýřů oči přimhouřené, komíny skrčené, uličky zakřivené – do klidu věží, proměnlivých oblak, hvězd, do zahrad zamyšlených, poloskrytých cest, do samot srdcí, která sotva poslouchají hluk města dole – příboj jezer vzdálených, jež v údolích sní v barvách luzně zelených. Samoty nedotknuté, záhadné, vás tají opona těžká, bezpečná z lilií rudých, královský baldachýn bílených stropů chudých. Jste nepřístupné, žárlivé a divně krásné, ó kalich rudých vín, krvavé slunce hasne! 28 Vdychuji volnost prostoru jsouc neviděna: jdou noci černých ploch a žlutých výkřiků, motýlů vášnivých, mlčících zvonů. Stěna mé poustevny se šíří v háje snivých slavíků a v moře zázraků. Stříbrný půlměsíc! Až zvony promluví, Ty vejdeš – Jediný, dotkneš se záclony. Já v bílých mdlobách sníc tě očekávám v záplavě podivně jasné. Ó kalich rudých vín – krvavé slunce hasne! – – – – Stříbrný půlměsíc. 29