Rokoko...

Růžena Jesenská

Rokoko...
Obláčky kouře v stínech poletují, kadeře postříbřené k slunci plují, a táhnou snivé vločky perleťové, řetízky zádumčivé, opálové, v závoji Snů se průsvitavě plazí, a západ na ně rubíny své hází, černěný karafiat k nim se kloní, a zvon své fialové písně roní. Spolu se díváme, je sledujeme v pouti, o, křídla, s vámi v Růžích spočinouti! Obláčky divné, proměnlivé, smutné – prchavé vůně, Rozplynutí nutné! 56 Prostory stínu, zhasínání, růží teď v jeden obláček se teple úží – v obláček modrý – tebou vypuštěný, jak prsten v dálku světa zamyšlený. O letí, letí! (Ty mé ruce svíráš – krev naše splývá v zázrak, neumíráš – neumírám?) HIe – v malém kroužku kouře jak strašné lásky žhavých blesků, bouře v zelené myrtě utišených moří – krvavé Srdce – zapadajíc hoří. 57