Rokoko...
Obláčky kouře v stínech poletují,
kadeře postříbřené k slunci plují,
a táhnou snivé vločky perleťové,
řetízky zádumčivé, opálové,
v závoji Snů se průsvitavě plazí,
a západ na ně rubíny své hází,
černěný karafiat k nim se kloní,
a zvon své fialové písně roní.
Spolu se díváme, je sledujeme v pouti,
o, křídla, s vámi v Růžích spočinouti!
Obláčky divné, proměnlivé, smutné –
prchavé vůně, Rozplynutí nutné!
56
Prostory stínu, zhasínání, růží
teď v jeden obláček se teple úží –
v obláček modrý – tebou vypuštěný,
jak prsten v dálku světa zamyšlený.
O letí, letí! (Ty mé ruce svíráš –
krev naše splývá v zázrak, neumíráš –
neumírám?) HIe – v malém kroužku kouře
jak strašné lásky žhavých blesků, bouře
v zelené myrtě utišených moří –
krvavé Srdce – zapadajíc hoří.
57