Romance jednoho večera.

Romance jednoho večera.
Dva černé topole a hrozny modrých fial, žalostný vody pláč a modly zvrácené, zvrácené modly větrem. Na břehu jsem stála, u řeky slunce krví temně zbrocené. Žal můj byl černá noc, a v nic jsem nedoufala, fialy kvetly, vlny pospíchaly v dál, rezavé vlasy vrb s mým vlály smutkem. Kdo blízký, Neznámý mne v modru zavolal. A ještě chvěl se hlas ten v slunce rudých stopách, když hadovité řeky v stínu ponurém loď zjevila se divná, bílých plachet kouzlo neslyšitelně plulo tmavým lazurem. 46 Podivná loď. – Postavy němé na palubě tak duchovitě, teskně postoupily v před – a u mne zakotvila, u mne zakotvila čekajíc tiše. Západ vzplanul naposled. Já věděla, že k odplutí mě vybízejí na přídě bledé stíny ty, jež poznávám. Naposled Západ vzplanul, věnec růží skanul, a já jsem bledá ruce vztáhla: Půjdu k vám. A v téže velké chvíli, kdy jsem ruce vztáhla, zas v modru zavolal kdos blízký, Neznámý, a celý, svět tím hlasem naplnil se náhle, zem, nebe hvězdami a srdce touhami. A zarůstaly kroky mé rudými květy posledních slunce polibků, – A bílá loď od břehu zvolna táhla – bledý přízrak. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Večere čarovný, zroď žhavý zázrak, zroď! A bílá loď se liliově rozplývala, – – – – – – – – – – – – – – – – – a já šla po hlase, jenž volal, dál a dál – až k tobě. – Dotkla jsem se rty tvých bledých prsou: tam žhavý zázrak, žhavý zázrak Srdce plál! 47