Hymnus.

Hymnus.
Ty Stvořiteli sluncí nepředvídaných, jichž nekonečnou vůní stesku umírám: miluji tě! Máš světlo divně sladké, rudé v prsou svých, ničemu podobné, a já jen jediná je znám, je krev tvá pohádka, a tys mi všecku dal, a duše tvá je sen, jenž životem se stal: miluji tě! Mám srdce neutišitelně bouřlivé, můj osud zahalen je v rudé plameny západů plných milosti, a měnivé soumraky zpívají mi refrain ztlumený: miluji tě! 42 Příliš tě miluji a žhavá přítomnost je budoucností všech mých snův o závrati, ty’s duší duše mé, tak v srdce jsi mi vrost, že nikdy s obzoru se růže neztratí, jež ty jsi roznítil. A chceš-li, pouta zlom, jež tísní ruce mé, a v jasný, věčný strom spleteny s tvými vzrostou, stvoří divný květ, nový jak modré hvězdy pád a rudé hvězdy vzlet: miluji tě! Tajemství neproniknutelné, zázračné je láska, podstata trvání, života nezměřitelná hloubka studně průzračné nespočitatelných slz a hvězd, mrákota smrti, vzkříšení sláva. Nezná zákonů, leč dávat jako věčné slunce, nečekat, že z teple připravených vln a záhonů úroda vzejde, – bez otázek srdce vzdát. Vzdát srdce ohňům nesmrtelným, nesmírným pro věčnost nebo vteřinu. – Ty vidíš břeh svítících krajů těch, kde soumrak bude tvým a mým a noc a vše, jak dnes můj žhavý dech: miluji tě! 43 Ty vidíš onu krásu nemožnou a sníš o ráji, v němž si zítra budem ještě blíž, kde bude ticho velké, nejhvězdnější tma, kam štěstí nadsmyslné s námi vejít má: miluji tě! Ty Stvořiteli Sluncí nepředvídaných, kéž zvítězí tvé sny! Mé srdce svítí v nich: miluji tě, miluji tě... 44