Ty Stvořiteli sluncí nepředvídaných,
jichž nekonečnou vůní stesku umírám:
miluji tě!
Máš světlo divně sladké, rudé v prsou svých,
ničemu podobné, a já jen jediná je znám,
je krev tvá pohádka, a tys mi všecku dal,
a duše tvá je sen, jenž životem se stal:
miluji tě!
Mám srdce neutišitelně bouřlivé,
můj osud zahalen je v rudé plameny
západů plných milosti, a měnivé
soumraky zpívají mi refrain ztlumený:
miluji tě!
Příliš tě miluji a žhavá přítomnost
je budoucností všech mých snův o závrati,
ty’s duší duše mé, tak v srdce jsi mi vrost,
že nikdy s obzoru se růže neztratí,
jež ty jsi roznítil. A chceš-li, pouta zlom,
jež tísní ruce mé, a v jasný, věčný strom
spleteny s tvými vzrostou, stvoří divný květ,
nový jak modré hvězdy pád a rudé hvězdy vzlet:
miluji tě!
Tajemství neproniknutelné, zázračné
je láska, podstata trvání, života
nezměřitelná hloubka studně průzračné
nespočitatelných slz a hvězd, mrákota
smrti, vzkříšení sláva. Nezná zákonů,
leč dávat jako věčné slunce, nečekat,
že z teple připravených vln a záhonů
úroda vzejde, – bez otázek srdce vzdát.
Vzdát srdce ohňům nesmrtelným, nesmírným
pro věčnost nebo vteřinu. – Ty vidíš břeh
svítících krajů těch, kde soumrak bude tvým
a mým a noc a vše, jak dnes můj žhavý dech:
miluji tě!
Ty vidíš onu krásu nemožnou a sníš
o ráji, v němž si zítra budem ještě blíž,
kde bude ticho velké, nejhvězdnější tma,
kam štěstí nadsmyslné s námi vejít má:
miluji tě!
Ty Stvořiteli Sluncí nepředvídaných,
kéž zvítězí tvé sny! Mé srdce svítí v nich:
miluji tě, miluji tě...