Romance jednoho večera.
Dva černé topole a hrozny modrých fial,
žalostný vody pláč a modly zvrácené,
zvrácené modly větrem. Na břehu jsem stála,
u řeky slunce krví temně zbrocené.
Žal můj byl černá noc, a v nic jsem nedoufala,
fialy kvetly, vlny pospíchaly v dál,
rezavé vlasy vrb s mým vlály smutkem.
Kdo blízký, Neznámý mne v modru zavolal.
A ještě chvěl se hlas ten v slunce rudých stopách,
když hadovité řeky v stínu ponurém
loď zjevila se divná, bílých plachet kouzlo
neslyšitelně plulo tmavým lazurem.
46
Podivná loď. – Postavy němé na palubě
tak duchovitě, teskně postoupily v před –
a u mne zakotvila, u mne zakotvila
čekajíc tiše. Západ vzplanul naposled.
Já věděla, že k odplutí mě vybízejí
na přídě bledé stíny ty, jež poznávám.
Naposled Západ vzplanul, věnec růží skanul,
a já jsem bledá ruce vztáhla: Půjdu k vám.
A v téže velké chvíli, kdy jsem ruce vztáhla,
zas v modru zavolal kdos blízký, Neznámý,
a celý, svět tím hlasem naplnil se náhle,
zem, nebe hvězdami a srdce touhami.
A zarůstaly kroky mé rudými květy
posledních slunce polibků, – A bílá loď
od břehu zvolna táhla – bledý přízrak.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Večere čarovný, zroď žhavý zázrak, zroď!
A bílá loď se liliově rozplývala,
– – – – – – – – – – – – – – – – –
a já šla po hlase, jenž volal, dál a dál –
až k tobě. – Dotkla jsem se rty tvých bledých prsou:
tam žhavý zázrak, žhavý zázrak Srdce plál!
47