Okna...
Má okna do modré se otvírají výše
nad spoustu střech, jak ze skal nebetyčné skrýše,
nad zmatek říms, vikýřů oči přimhouřené,
komíny skrčené, uličky zakřivené –
do klidu věží, proměnlivých oblak, hvězd,
do zahrad zamyšlených, poloskrytých cest,
do samot srdcí, která sotva poslouchají
hluk města dole – příboj jezer vzdálených,
jež v údolích sní v barvách luzně zelených.
Samoty nedotknuté, záhadné, vás tají
opona těžká, bezpečná z lilií rudých,
královský baldachýn bílených stropů chudých.
Jste nepřístupné, žárlivé a divně krásné,
ó kalich rudých vín, krvavé slunce hasne!
28
Vdychuji volnost prostoru jsouc neviděna:
jdou noci černých ploch a žlutých výkřiků,
motýlů vášnivých, mlčících zvonů. Stěna
mé poustevny se šíří v háje snivých slavíků
a v moře zázraků. Stříbrný půlměsíc!
Až zvony promluví, Ty vejdeš – Jediný,
dotkneš se záclony. Já v bílých mdlobách sníc
tě očekávám v záplavě podivně jasné.
Ó kalich rudých vín – krvavé slunce hasne! – –
– – Stříbrný půlměsíc.
29