Jak murrhin tajemný se lesklo moře,
pohádka života – a zázrak věčnosti,
v mlčení jeho bílém plamen krvácel,
a parfum nahých těl se ohněm potácel,
fialek trsy kvetly na dně v temnosti,
a modrý, tichý prostor světlem zvětšený
neznámých žalmů z dálek přijal ozvěny,
jak murrhin tajemný se lesklo moře.
Ach já jsem nahá vešla v jeho snivou číš,
a slané vlny laskavě mě hladily,
opály bledé na mých prsou svítily,
motýli unaveni přilétali blíž.
Na zlatý kámen hlavu položila jsem,
zelené dlouhé řasy nohy opletly,
a na vlasech mi žluté perly vykvetly,
mé Srdce krvácelo žhavým rubínem.
Loď bílou v dálce viděla jsem plout –
mizící labuť. Vedle slunce skončila svou pout,
jak murrhin tajemný se lesklo moře.
Vyšla jsem z vln. A vysoký a příkrý břeh
nebe se dotýkal, a vůní divná směs
ke mně se hrnula, jak vítr byl by snes’
ne melissy, ne levandule, myrty květ,
ne růží, cisty, lotosů – a přece všech.
Vzhůru jsem stoupala: stráň, moře, obloha –
stráň, moře, obloha a květy růžové,
hvězdičky růžové! Cikada ubohá
tam naříkavě zpívala, a nachové
mne omráčilo světlo nahoře, až tam
kde sen byl bolest vydychnutá ku hvězdám.
A tam jsem stála. Sama. Modrý zpíval vzduch,
jak murrhin tajemný se lesklo moře,
a fíky zrály, cedry šeptaly, a Bůh
sliboval cosi ohromného Srdcím všem,
jež opila se Slunce rudým západem.
A tys tam nebyl! Dálka času, prostoru
ležela mezi námi. Ale v obzoru
extase, vůní, snů tvé rty jsem tušila,
tvé Srdce slyšela, tvá Duše svítila,
tvá Duše, pro mne, pro mne v dálce svítila,
soumrakem oblak plynulo mé hoře,
jak murrhin tajemný se lesklo moře.