CESTA.
Silnice se bílá točí
stromořadím nízkých stromů,
slzy kanou z jeho očí: – –
Patnáct roků dnes je tomu,
kdy šel šťasten do města,
a když k večeru se vrace!vracel,
jeho milá nevěsta
naproti mu přišla tudy.
Již se za lesinou ztrácel
odlesk slunce zlatorudý,
nebe jak ty oči její
bylo modré, skřivan zpíval,
a on – jen se díval, díval
do těch zraků. Tesklivěji
srdce se mu v těle svírá,
když tu smutnou cestu dnešní
s onou dávnou porovnává:
zase nad ním široširá
48
obloha se do modrava
klene, v květu řada třešní
jako před patnácti roky,
ale dnes mu váznou kroky,
chvěje se jak v prudké zimě,
ránu cítí rozevřenu – –
nevidí než smutné břímě:
veze rakev pro svou ženu!
Jak se to jen státi mohlo,
že jí pranic nepomohlo,
že se s nimi neloučila,
že je bledá, chladná, ztuhlá,
už jen rubáš, kříž a truhla
na ni čeká, země černá. – – –
Patnáct let ji tisknul k hrudi,
patnáct let mu byla věrná,
měli děti, byli chudí,
děti! Málo myslí na ně,
ochraniž je anděl Páně;
vidí jen, co náhle ztratil,
ne co na světě mu zbylo,
bol ho zdrtil, bol ho schvátil,
štěstí, jež mu nebe svilo,
cítí, jakou mělo cenu,
když se v dumách vzpomínání
49
potácí pod svěží strání:
veze rakev pro svou ženu.
Ptáci pějí, potok zvoní,
větev květy v cestu hází,
jeho jen ta rána mrazí,
štká a pláče pro ni, pro ni!
Nedávno si povídali,
jak jim hezky bude v stáří,
až jim vzroste i ten malý
roční chlapec, nedočkali
se těch snů – on na trakaři
křížem k nebi obrácenu
voze rakev pro svou ženu. – – –
50