SLITOVÁNÍ A LÁSKA
BÁSNĚ
V PRAZE
KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELÉ
1895
[3]
DRAHÉ MAMINCE
[5]
(1891–1895.)
[6]
LÁSCE.
Lásko svatá!
Ty, jež velká bloudíš světem,
jako zázrak odjinud,
nejčistšího křídla letem
máváš v lidí bol a trud,
ty, jež zvedáš, sílíš, hojíš,
lidi v bytost lepší pojíš:
padej, padej, hvězdo zlatá!
Život chvátá – – –
Lásko! Buď ty vždycky s námi
na těch cestách nejtrpčích,
vyzař sluncem pod slzami,
kde jsou kříže, zlehči jich,
a když bolem srdce puká,
aby našla ruku ruka:
padej, padej, hvězdo zlatá!
[7]
TEN MNOHO V SVĚTĚ NETRPĚL...
Ten mnoho v světe netrpěl,
kdo srdce padlým zavírá,
ten vlastní slzy nestíral,
kdo ani cizí nestírá.
Ten bojů neměl v životě,
kdo cítí jenom s vítězi,
kdo nemá pro bol soucitu,
ten nemiloval bez mezí.
Ten ku propasti nepřišel,
kdo vysmívá se závrati,
ten neví, co je těžký kříž,
kdo od něho se odvrátí.
Kdo vlnou žití nedotknut
nad jiné hlavu vyvýší,
ten nebezpečí nepoznal,
a přec je pádu – nejbližší.
8
KRISTUS.
Dítětem byl můj první obraz Krista,
nade vše krásným, dobrým, blaženým,
jemuž se z očí prýští radost čistá
a zlaté dary nosí světem tím.
A pak mi Kristus jevil se, jak sklání
svou svatou hlavu nad žal člověka,
v nesmírné lásce, v božském slitování,
vše odpouští a vděku nečeká.
Teď vidím Krista jinak. S bledou tváří,
trpícím okem dolů pohlíží
krvavé slzy nadpozemskou září,
umírá s námi – přibit na kříži.
A ptám se: poznám žití lepší dobu,
kdy Kristus nad vším se mi objeví,
jak v oblacích se k nebi vznáší z hrobu
ve zraku tiché světlo úlevy?
9
V NEŠTĚSTÍ...
Když neštěstí nás sklátí rázem
a člověk ruce rozpíná,
v prach uštván klesá bídný na zem,
co hvězd v té chvíli zhasíná!
Co illusí se trhá s nimi
s čistého nebe blankytu,
kde teplo bylo, chlad je zimy,
s prostydlým jíním soucitu.
Ó, divně pustne cesta dlouhá
ve zraku slzou vyprahlém,
jak cítíme, co slova pouhá,
co pravý cit byl, a co – snem
Ó, člověk stojí zkamenělý,
ať ryje v srdce sudby hrot,
a ví – ten přátel zástup celý,
jak málo platí pro život!
10
Když v neštěstí, jež všecko zřítí,
nezvedne nikdo ruky k nám,
tu teprv člověk pevně cítí,
jak v celém světě stojí sám.
11
NEZNÁMÉ KONČINY.
Neznámé končiny
zářící, němy,
v oblouku závratném
líbají zemi.
Tam se hvězd v lazuru
točí a mate –
tajemství věčného
pečeti zlaté.
A zde se milujem,
trpíme, rveme,
smrti stín před námi,
my za ním jdeme.
Od hrobu nahoru
ke šňůře mléčné
jedna se svírá síť
hádanky věčné.
12
Alespoň v života
hluboké vrásky
víc vdechnout odvahy
a více – lásky!
13
ROMANCE.
Hleděla jsem v propast noci
hlubokou a beze hvězd,
ó, tak srdce zavřít moci
tmě té a v ně nebe snést!
Z dálky temně hučí řeka,
divným pláčem kvílí jez,
a zde noha k zemi klesá:
zítra mrtev, kdo žil dnes.
A jak v noc tu hledím temnou,
spínám ruce v odpověď,
zdá se mi, že do tmy se mnou
z jiných oken hledíš teď!
Cítím noci křídla tmavá,
jež nás dělí od sebe,
však tmu něco překonává
pro útěchu, pro nebe.
14
Něco tuším z duše tvojí
tichem, pláčem, snem a tmou,
vím, ty jdeš teď, ať stín stojí
mezi námi, hledat mou.
A co srdce moje tiší
velké světla tušení,
splněn nocí rozkaz vyšší:
spaseni dva ztracení!
15
MODLITBA.
Ty, Bože lásky, Bože slitování,
sem dolů sešli milostí svých jas,
ať před pádem nás láska tvoje chrání
a slitováním doprovází nás.
Svým velkým srdcem uč nás milovati,
bez mezí, nekonečně, bez hranic,
kdo padne v lásce, ty mu pomoz vstáti
a do srdce mu vdechni lásky víc.
A srdce naše slitování cností
nám posil ze svého, by s člověkem
měl člověk útrpnost a našel dosti
pro odpuštění síly v srdci svém.
Jsme hříšní – všickni, klopýtáme denně,
u touha k světlu – není světlostí,
ten víc, ten míň, však nikdo neproměnně
bez hříchu není, nikdo bez cnosti.
16
Jen lásku vyroň v světa utrpení,
kdo miluje, ten slituje se též,
ach, přibliž se nám, Bože, v svatém chvění,
ať srdcem lidským sám ty miluješ.
Ať slitování tvého prostředníkem
je hříšný člověk nežli soudcem spíš,
tak mnohý klesnuv k světlu vstane s díkem,
když prosbu naši, Bože, vyslyšíš!
17
BEZ LÁSKY.
Bez lásky bylo probuzeno k žití,
jak bez slunečna kdesi bledý květ,
z mateřských prsou nedostalo píti
rozkoše první blaženost a jed.
Měkkého nepoznalo matky klína,
kolébkou byl mu tmavý v jizbě kout,
a kletbou matky smrt a otce vina –
a budoucností drsný žití proud.
Bez lásky vešlo pod nebesa jasná,
jak motýl z kukly na den vyletí,
a den ať probuzen neb zase hasna
mu jediného nenes’ objetí.
Tam venku v polích, lesích krásu zřelo,
však při ní věčný zápas, boj a pád,
i jemu někdy krví zbarvil čelo,
a bez útěchy ke své zdi šlo spat.
18
V hlubokých nocech samo v jizbě dusné
se krčilo před nepozvaným snem,
tam nikdo nečekal, až dítě usne,
jen andělé na nebi hvězdnatém.
Bez lásky rostlo mezi ptáky, květy,
než ono každý dojista měl víc,
však srdce se mu otevře snad s lety,
neb uzavře se navždy zoufajíc.
Bez lásky půjde muž, jak přešlo dítě,
neb budoucnost mu všecko nahradí,
dovede milovati hluboce a skrytě,
když dřív ho měli všickni neradi?
Na všecko v lásce láskou zapomene
a bude jiným ve svém srdci žít,
či paměť poutí jeho kámen sklene,
by za dítě muž nechtěl – odpustit?
Ať tak neb tak – vždy ostrý žití kámen,
jenž v jeho smutný krok se zarazí,
mu vinu sejme s obtěžkaných ramen,
hvězd na ně vmete světlé odkazy.
Bez lásky žít, v tom osten sadby vězí,
jenž každou vinu mírní, každý hřích,
a není poražen, kdo nevítězí,
tak bídný jsa v těch řadách nešťastných.
19
KRUCIFIX.
(J. V. Sládkovi.)
Na vaší stěně nad ložem
krucifix visí starý,
ten viděl slunce padat sem
a jeho zlaté dary.
Ten viděl stíny rostoucí
světnicí zadumanou,
polibky tiché, horoucí,
jiskry jak v srdci planou.
A k němu mnohý zoufalý
obrácen pohled s lože,
když oči před ním plakaly,
a ústa lkala: „Bože!“
Děd, praděd pod ním dokonal,
a kříž tam stále visí,
těm k smrti sílu s hůry sslal,
a druhé k žití křísí.
20
A mně se zdá, že rozepjat
zří s každé stěny šedé,
provází jedny pod zem spat –
a druhé k žití vede!
21
NESMRTELNOST.
Není to tentýž pták, jenž zpíval v loni,
má jiné peří, jiný let a hlas?
Ach, píseň jeho lká tu, dýchá, zvoní,
neumřel, žije, lítá, zpívá zas.
A byl to pták snad jiný před sto lety,
a jiná píseň, v lese zrozená?
Kdo by to poznal! Stejně padá v květy
i jeho nesmrtelná ozvěna.
A tytéž květy po lukách se vinou,
po březích rostou, po větvích,
a rozkvétají v lese nad pěšinou,
a co svatebních věnců bude z nich.
Zas klasů polem tekou zlaté řeky,
a skřivan k nebi letí nad nimi:
tak prchnou staletí a dlouhé věky,
a květ, pták, motýl – budou stejnými.
22
A když se někde jinak pírko zbarví,
to všecko bude jako mžik a sen,
hmyz tentýž obrodí se z jiné larvy
a žije nesmrtelný, nepohřben.
Umírá život? Ne, jen do sna klesá,
by dále žil a k novým dějům vstal,
ať malý, velký – trpí, roste, plesá
a snaží se, by nikdy neustal!
A člověk, jenž své srdce k nebi zvedá,
byl ten zde? Byl. A tentýž? Od věků!
Co minulost se rozpadává šedá,
je věčnost dána v plénky člověku.
Ať modlil se neb stavěl bůžky zlaté,
ať v boji zápasil neb oral zem,
ať krotil myšlénkami živly vzňaté –
ať hledal, zpytoval – –: byl člověkem.
A všecka práce, která lidstvo vedla
až tam, kde jest, ta šíří duši všech,
a kdyby velká, zlatá jména zbledla,
zas vyzlatí se mocně na dětech.
Zas žije člověk, který myslil, cítil,
obrozen stokrát, stejný podstatou,
jenž nesčetněkrát srdce kráse vznítil
a duši otevíral bohatou.
23
A nesmrtelnost, jež se nad vším vznáší,
jež chce, by včera mělo svoje dnes,
z kterého zítřek nesmrtelný raší,
ta zákonem jde šíře od nebes.
Ta nesmrtelnost růži poupě dává
a je to Boha první z tvůrčích sil,
se srdcem zmizela by světu hlava:
Bůh nesmrtelnost – láskou posvětil.
24
Z PRÁCE.
Jdou lidé z práce jako mraky s chvatem,
západ jim cestu posypává zlatem,
ó, blahá chvíle – hned je hezčí svět:
už doma v klidu budou večeřet.
Jdou, jdou a jdou jak vlna řeky slepá,
za nimi syčí pára, hučí, klepá
stroj v tempu věčném, řemen utíká,
ó, marně tomu duše uniká!
Pryč, továrno! Ať ruce odpočinou,
s tím teplým večerem ať duše splynou,
ať krůpěj štěstí srdce porosí,
ať aspoň svízel domů nenosí!
Jdou, jdou a jdou v tom chvatném rytmu stroje,
by prožili zas krátké chvíle svoje,
k nim někdy radost zbloudí – vzácná dost
a často bída – jejich bledý host.
25
Sny, sny –! i do těch – květ ať sem tam padne,
pár akkordů zahučí stroje zradné.
jak námořníku moře zazpívá,
když daleko od něho bloudívá.
Ta pohádka až svojí pravdou sklíčí:
s tím srostli v bytost jednu, co je ničí,
jim bude hukot strojů duši rvát,
když budou milovat i umírat.
26
POLE.
Mám ráda pole nekonečná, dlouhá,
s mohutným, rozevřeným obzorem,
tím šírým kruhem vlní se má touha,
a cítím na té hrudě: Doma jsem!
Ať slunce v modru plane, skřivan zpívá,
neb šedé mraky plují proměnou,
mám ráda pole plodící a živá,
i jejich tichost chladnou, kamennou.
Ať zbarvena jsou zelení neb zlatem,
ať zoranou se brázdou černají,
ať plocha sněhová je bílým šatem
daleko k nebi cloní po kraji.
Ve všem se tají velká klidná síla
rudého slunce záře od nebes,
jež požárně se boží zemí slila,
až k máku krví hořícímu kdes,
27
až ku heřmánku, který voní z trávy,
k mateří doušce drobné po mezích,
řebříček, hrachor, slzičky zjev žhavý
a svlačec kde svůj zvonku skrývá sníh,
od písně skřivana až k cvrčku zpěvu,
jenž věcně zní a nikdy nevšední,
od první hvězdy líbezného zjevu
až k střevlíku a vose poslední.
Ta klidná síla v potu se zde tají,
jenž prolit brázdy suché posvětil,
a v zápasech, v nichž se zde utkávají
životy všecky, pro svůj jeden cíl.
Stojím tu obklopena sice žitím,
však rozevřeným volně v šíř a v dál,
veliký prostor kolem sebe cítím,
jenž celou duši moji v sebe jal.
A za slzou, jež na líci mi stydne,
do duše teplo vchází s úsměvem,
bolest se rozplývá v ty dálky klidné,
a cítím na té hrudě: Doma jsem!
28
NOCI.
Ó, noci dlouhé, kdo jich nezná z lidí,
když jako mračno duši obklopí,
když oko jenom noc, noc jenom vidí,
kus odsouzení – temné potopy.
Když člověk zápase přec nepřekoná
vln bolesti sám v noci jediný,
když na prsou mu leží tmavá ona,
a vlekou se jak roky vteřiny.
Když měsíce zář luzná nerozchvěje
a nepotěší duši ubohou,
když člověk v noci tone bez naděje,
a pomoci mu hvězdy nemohou.
Když trpí sám neb nad někým se sklání,
jejž na svém srdci chtěl by zadržet,
a ten mu trpící bez slitování
umírá jako pokosený květ.
29
Těch temných nocí nikdo neosvítí,
těch nocí dlouhých nikdo nezkrátí,
v jich tmě se mnohé podlomilo žití –
i srdce velké mohlo zoufati.
Ó, noci dlouhé, cesta jimi těžká,
když v potácení bez milosti jdem,
když ve tmě bez paprsků duše mešká –
a štěstí ještě, že noc končí dnem!
30
POD KVĚTŮ OBLAKY...
Pod květů oblaky bílými, bílými,
chvěje se, dýchá tam cosi,
roztoužen nesmírně polibky vašimi –
pták je to, zrak plný rosy.
Zamykej srdce své, vysměj se závrati,
nevěř víc v pohnutí žádné,
vůle ti odletí – více se nevrátí,
první květ do srdce spadne.
Z daleka doléhá tlumený světa šum,
cos se tam velkého kvasí,
otázky vzlétají, padají k starým snům,
třesou se nadšením hlasy.
Vlna jde za vlnou, z pouta se vysmyká,
křivdy zas nové se páší,
pučí v nás po ráně odvaha veliká,
krůpěj to krve je naší.
31
Zápasem o bytí člověka, národů
vzduch se jak bouřemi čistí,
poroba láme se v zářící svobodu,
práce si korunu jistí.
Ale tak v života obzoru dalekém
unaven, utýrán v letu –
každý rád na chvíli stane se člověkem,
v oblaky zapadá květů.
Padají, padají hvězdy a květiny:
na naše zemdlená čela,
byť to byl na chvíli paprslek jediný, –
duše se otevře celá.
Nade vším zasvítí v oblaku nejčistším,
sotva se bouřemi tuší –
první všech zákonů láska, věř, nade vším,
kde můžeš: otevři duši!
32
MY Z KRVE VYROSTLI.
My z krve vyrostli – květ krvavý,
jenž otvírá se věčným jitřením
těch starých ran, nežli se pozdraví
a vstane zhojen vlastním sluncem svým.
My pracujeme silou zdvojenou,
přec výsledek je všude nesmělý,
co jinde mosty k laurům překlenou,
nám jen se rána někde zacelí.
Kdo jednou zdeptán, vyhnán, usmrcen
a ožebračen o tu země píď,
ó, těžko se to vstává v nový den,
v tu nových bojů nastraženou síť.
My z krve vstali. Lpěti zůstala
tu krůpěj mnohá, jak ji prolil kat,
do dneška ona doba zoufalá
nám v době růží nese listopad.
33
To příliš těžký osud pro nás byl,
a stopy ještě déle zůstanou,
však kdo tak se smrtí již zápasil
a vstal, má cestu laurem vystlanou.
A kéž ten domov celý náš je zas
s volnosti pochodní vždy nad hlavou,
je odvaha a vůle k tomu v nás
a v srdci kryjem pečeť krvavou.
34
ŽIVOT.
Jak potok mezi olšinami
a kvetoucími lučinami
ten život nejdřív proudí,
pak jako řeka rozvírá se
a pod mrakem i v slunné kráse
neznámou cestou bloudí.
A z řeky dál se moře stane,
v němž mnohé štěstí ztroskotané
jak mrtvý květ se chvěje,
v němž bouře stoupá, k srdci vniká
a člověkem jak škeblí smyká,
kde černá hloubka zeje.
A konečně se všecko ztiší –
i moře vlna sebe vyšší,
35
jež bouřila tak zradně,
a člověk jak by nebyl ani
zde v slávě, bídě, boji, štvaní,
tam dole zmizí na dně.
36
NA OBZORU.
Ráda zřím člověka na konci obzoru,
kde ostrá čára pole rýsuje se nebem,
stát jako na břehu země a nahoru
vztýčenou postavu, jak za svým kráčí chlebem.
Ať zvolna za pluhem skloněný ku klečím
se svými voly jde neb zírá zádumčivě
sám k hnědým vlnám těm nejhlubším, největším:
jak obr tmí se nad horizont na své nivě.
Zvětšená postava na jasné obloze,
jak moře lány jsou, on člověk vládcem na nich,
za plevou lopotí snad se tam uboze,
já vidím však, že otěž země třímá v dlaních.
37
ZA JEDNU NOC.
(Z vigilií sestry Benigny.)
„Markétko,“ zalkal tónem dojímavým
večer než usnul – a byl rozpálen,
já tušila, že pohnutou noc strávím,
jak stíny rostly, jak umíral den.
Zpívaly zvony písně velkolepé,
už zemi ruka něčí zastírá,
ó, pro co každé, každé srdce tepe,
a pro co to zde, které umírá?
Umlkly zvony, vzdálený jez hučí,
fialy vůně stoupá ze zahrad,
nemocný sténá, těžký sen ho mučí – – – –
Má krásnou hlavu, a ještě je mlád!
Na tmavém nebi lampy rozsvěcují,
a loďka měsíčná se pozvedá,
v pokoji vedle spáči oddychují,
chorému na rty úsměv usedá.
38
Hodiny bily, znám ty jejich hlasy,
jak s každé věže letí do noci,
modlím se, – ten by došel v nebi spásy,
neb ještě líp, zdráv vyšel z nemoci.
Můj Bože, umře snad, než hvězdy shasnou,
a s tou, již volal, už se nesetká,
a jak se dívám na jeho tvář krásnou,
zní v hlavě mi: „Kdo, kdo je Markétka?“
A myslím si: Kdo volal by mé jméno?
Ó, nikdo, nikdo! Slýchala jsem už
z úst nemocných: „Matičko, sestro, ženo!“
a „Markétko“ neznámý volá muž.
Noc červencová do oken se dívá,
teď v keři pták opuštěn zakvílel,
i duše má své těžké chvíle mívá,
jež se mnou nikdy nikdo nesdílel.
A co chci? Nevím. Slyším křídel vání
andělů božích, být chci jedním z nich,
a hlava moje znavená se sklání
nad opuštěná lůžka nemocných.
A vidím, vidím rozžehnuté svíce
v kostelů přítmí, cítím vonný dech
myrrhy, a varhan zvuky jásajíce
mi duší jdou v stříbrných akkordech.
39
V svůj tichý asyl do klášterní cely
šla zbožnosti jsem cestou jedinou,
do dnů mých dětských zvony chrámů zněly,
dny budoucí v dál stejně poplynou....poplynou...
Nemocný vztyčil se: „A budem svoji,“ – – –
zašeptal, „půjdeš se mnou. – viď, – ty chceš? –
Krvácím z ran stržených v žití boji, – – –
Tvá láska pravdou je, ať vše je lež! –
Ty rány zahojí se! – – Já svou duší,
svým tělem obejmu tě – – – pro život, –
zlíbám tě – horkým rtem, jenž slzy suší“ – –
A s čela smrtelný si stíral pot.
K svým žhavým prstům táhl moji ruku,
myslil, že Markétku přivíjí blíž,
smrt nahlas volala v tom srdce tluku.
Ó, záře života! Ó, těžký jeho kříž!
„Markétko! – Markétko! – – – Má sladká ženo! –
Ty budeš jí, – – pojď,– – – ať tě zulíbám – – –
Srdce a nebe máme otevřeno, – – –
já nebudu tu – na zemi – již sám.
40
Tak dlouho nepřišla jsi! – Já již zoufal,
však přinesli mi konečně tvůj list,
že člověk ztracen není, jen když doufal, –
– – a já že věrností tvou mám být jist.
Já věřím ti – a mám tě rád, – – – my budem,
my budem šťastni – – Markétko, – – – ó, snes
květiny sem! – nehal se plachým studem, –
buď mou, – mou – – – mou, – Markétko, – – ještě dnes!“
A objal mne a přitiskl mne úže,
mým tělem vlna šla až k zalknutí,
to otevřena byla náruč muže,
a já v ní v prvním velkém pohnutí.
On objal mne a líbal horkým retem,
byl marným odpor můj vstříc závrati,
ó, žhavé rozloučení s celým světem
nás dvou, – – rač, Bože, při mně zůstati!
On k smrti loučí se, já k probuzení,
tu v prsou bouří příval neznámý,
ó, láska, láska, – jiné nebe není,
a pohádka je ono s hvězdami!
41
Na srdce bušící mou strhnul hlavu,
já třásla se, a on se zamlčel,
šlo štěstí jeho pod hřbitovní trávu,
můj osud – černý motýl – za ním spěl.
A srdce jeho přestávalo tlouci,
Markétku, lásku, nebe – ztrácelo,
jak srdce moje dlouhou smrtí mroucí,
jež ztrácelo, co ani nemělo.
Umřel. Byl konec radostí a boje, –
svou hlavu skláněla jsem k pelesti,
růžový rána dech pad’ do pokoje,
co nese odříkání, bolesti!
Kdo mrtvola chladnoucí u mne byla,
kdo Markétka, já nevěděla jsem,
jsou cizí mi, však noc ta probudila
vše, všecko ve mně, co mi bylo snem.
Za jednu noc mi otevřel se pramen,
zde v prsou – krve, slzí věčný proud,
by kolena cítila chladný kámen
a ruce kletbu vetknutých v ně pout.
Velikou bránu vidím rozevřenu
a za ní zápas – jedna záře, květ,
a to je svět: já cítím v sobě ženu,
a mohu jenom – Bohu náležet.
42
Za jednu noc kus pekla v sobě cítím,
neb ztratila jsem nebe na zemi,
oltáře mizí posypané kvítím,
svět hoří zázračnými růžemi.
Bojím se žití dálky, prázdné, stejné,
když kříž ponesu s klidem bez mezí,
a jak mi bude v noci beznadějné,
když němá bouře v prsou – zvítězí!....zvítězí!...
43
ŽIVOT AŤ NÁM CHVÍLI PLYNE...
Život ať nám chvíli plyne
jako v slunci tichá řeka,
ať sto kroků srázy mine
její hebká vlna měkká,
ať tam kalich štěstí pučí:
je v něm vždycky krůpěj žluči.
Ať se zdá, že na vrcholu
stojíme již po zápase,
že stoupáme klidně dolůdolů,
jako slunce padá v kráse,
ať nás velké lásce učí:
je v něm vždycky krůpěj žluči.
Nemůžem si nikdy říci:
srdce číš je plná blaha – –
44
a to štěstí prchající
až ku nebes hvězdám sahá,
život blaží, život mučí,
je v něm vždycky krůpěj žluči.
Jen když zcela nezatopí,
na tu hořkost tak se zvyká,
po ní všady zbudou stopy – –
I když v prsou štěstí vzniká,
už to kolem hlavy zvučí:
kdy tam padne krůpěj žluči?
45
DĚTI.
Řekne se „dítě“ – je to květ boží,
spadne jich s nebe jak růží v hloží,
ale jak mnohé v batistu roste,
osud dí druhým: jděte a proste,
nedá jim lásky, která vše zvedá,
na cestu v život síly jim nedá,
žene je v ulic bludiště křivá,
odkud se na svět poprvé dívá,
kde svoje ruce – poprvé spíná,
kde na nich první uvázne vina,
kde dětství místo u matky vysní,
kde slina bídy čelo mu třísní,
kde nejdřív slza z očí mu kane,
nežli je srdce k odporu štvané,
kde cár mu spadne visící s ramen,
kde mu je nejblíž na dlažbě kámen.
Tady a tady trousí se děti,
jak ptáci z hnízda na jaře letí,
46
vztahují dlaně, do cesty vkročí,
často lež na rtech, nevinné oči,
nevidí propast zející ve dne, – – –
a kdo to dítě zapadlé zvedne!?
Hnáno je proudem nad hlavou mraky,
tam v mlhu šerou upjalo zraky:
v daleku zlato vlní se polem –
veliký dům jak stvůra tam leží,
a tolik cest v to nádvoří běží – – –
káznice bílá, tvrdé zdi kolem. – – –
47
CESTA.
Silnice se bílá točí
stromořadím nízkých stromů,
slzy kanou z jeho očí: – –
Patnáct roků dnes je tomu,
kdy šel šťasten do města,
a když k večeru se vrace!vracel,
jeho milá nevěsta
naproti mu přišla tudy.
Již se za lesinou ztrácel
odlesk slunce zlatorudý,
nebe jak ty oči její
bylo modré, skřivan zpíval,
a on – jen se díval, díval
do těch zraků. Tesklivěji
srdce se mu v těle svírá,
když tu smutnou cestu dnešní
s onou dávnou porovnává:
zase nad ním široširá
48
obloha se do modrava
klene, v květu řada třešní
jako před patnácti roky,
ale dnes mu váznou kroky,
chvěje se jak v prudké zimě,
ránu cítí rozevřenu – –
nevidí než smutné břímě:
veze rakev pro svou ženu!
Jak se to jen státi mohlo,
že jí pranic nepomohlo,
že se s nimi neloučila,
že je bledá, chladná, ztuhlá,
už jen rubáš, kříž a truhla
na ni čeká, země černá. – – –
Patnáct let ji tisknul k hrudi,
patnáct let mu byla věrná,
měli děti, byli chudí,
děti! Málo myslí na ně,
ochraniž je anděl Páně;
vidí jen, co náhle ztratil,
ne co na světě mu zbylo,
bol ho zdrtil, bol ho schvátil,
štěstí, jež mu nebe svilo,
cítí, jakou mělo cenu,
když se v dumách vzpomínání
49
potácí pod svěží strání:
veze rakev pro svou ženu.
Ptáci pějí, potok zvoní,
větev květy v cestu hází,
jeho jen ta rána mrazí,
štká a pláče pro ni, pro ni!
Nedávno si povídali,
jak jim hezky bude v stáří,
až jim vzroste i ten malý
roční chlapec, nedočkali
se těch snů – on na trakaři
křížem k nebi obrácenu
voze rakev pro svou ženu. – – –
50
TEN STŮL MÁM RÁDA...
Ten stůl mám ráda, když se večer snese
a zelená má lampa na něm hoří,
jak skloním hlavu, hned jsem v našem lese,
hned vidím hvězdy v modrém jižním moři.
A slyším šelest ojíněných sosen
a slyším nářek rozražené vlny,
lán přede mnou se tmí slzami zrosen –
a za chvíli je zase květů plný.
A vzpomínám, jak zažila jsem mnoho,
co přetvářky, lží, zlého svět mi podal,
jak Jidáš zosobněný, jenž kde koho
za třicet stříbrných by zradiv prodal.
Pak dumám o něčem, co býti může,
co není však – a lekám se svých přání,
co vidím v dálce, nejsou-Ii jen růže,
jež hodí slunce, když se večer sklání.
51
To snění začátkem mé práce bývá,
jež illuse jak rajské ptáky plaší,
že každá letí, padá, peruť skrývá
tam na jihu kdes pod jabloní naší.
Co myšlének se tady v tichu skříží,
co němých, neslyšených blesků hasne,
tak se vším, co mne blaží, co mne tíží,
jsou chvíle zde – dnes smutné, zítra krásné.
Vím, nechám tady mnoho nad tím stolem –
v těch velkých růžích, v křížkovaných květech,
jež pily slzy, nasákly dost bolem,
jež matka šila ve dvanácti letech.
Co životem už napletlo se hloží,
ó, tenkrát netušila, její dcera
že na ty růže kdysi hlavu vloží
a snít nad nimi bude za večera,
ó, tenkrát neznala svůj osud příští
ni těch, jimž bránu do života sklene:
ze srdce jednoho, co muk se prýští
a radostí – – ó, růže poslzené!
52
PŘED DVĚMA ROKY.
Tak jako dneska před dvěma roky
v noci jsem vstala, vyšla ven,
vidím svůj stín a slyším své kroky,
měsícem dům byl zaplaven.
Chvělo se totéž zářící světlo
jak bílé květy od nebes,
a totéž tenkrát do domu vlétlo
hluboké ticho jako dnes.
Jsou stejné dlouhé pavlače němé,
jak tenkrát někdy na podzim –
proč přicházíme, proč odejdeme? –
Žal chodí s námi a my – s ním.
A tentýž jezu zní hukot lkavý,
mha bledá vstává nad Petřín,
jen domů nových vyvstal pás tmavý,
pad’ na nás o kus větší stín.
53
Všecko tak stejně na mne se dívá,
však jiný ke mně osud se snes’,
já stojím, cítím – mezera zívá
mezi mnou tenkrát a mnou dnes.
V pohledu dnešní měsíční noci
čtu, jak ten život umí rvát
za květem květ a zase má v moci
tisíce nových darovat.
Rány, jež padly, květy, jež vstaly
tak nesmrtelné, zářící – –
svítí mi, pálí z blízka i z dáli
v tom bílém dnešním měsíci.
54
HŘBITOVNÍ ZVONEK.
Jsem zvonek malý, zvonek smutný k tomu,
já jenom kvílím, zvoním bez radosti,
když černý vůz alejí smutných stromů
zas nájemníka veze a pár hostí.
Já tedy přehlíd’ mnoho za ta léta,
vím, kdo tu lhal, kdo pravou bolest cítil,
kdo zapomněl a čí hrob růží zkvétá,
čí smrtí komu v prach se oltář zřítil.
Já vím jak doba slzy vlídně suší
a jak zas nové jako řeka nese,
já vím, když miluje se celou duší,
jak srdci je, když srdce neozve se!
Vidím tu z blízka, jak je málo člověk:
s úsměvem jda nápisy křížů čítá,
ve světě bojuje, štve, jako pro věk –
a za týden sem – zvoneček ho vítá.
55
Ó, řek’ bych jim žít člověk mezi nimi,
by chvíli života si netrpčili,
by jarem lásky dýchali v den zimy,
bez trýzně zášti lidsky spolu žili.
Řek’ bych jim všecko, co jsem viděl tady,
radostí skrovně, nejvíc bídy, žalů,
vyhublé tváře strádáním a hlady
a hrozné stopy cest ke hrobu z kalu.
Snad proto, že sám stvořen pro pláč – chudý,
ubohý zvonek cítím křivdy všecky,
změnil bych cáry v hedváb, v náruč hrudy,
v písničku ženy pláč a nářek dětský.
Vím, že sem potůčky všech slzí ústí,
jak zde proud žití není všude zkalen,
vím, že tu věčný stín já vidím růsti,
však zmizí tím, že o kus je jim vzdálen?
Ó, ne, ó, ne, ať dále nebo blíže –
stín neztratí se před radostí světla,
každý se dočká bolestí a kříže,
i když mu růže nejkrásnější kvetla.
Tu pod zemí se nejlíp všecko srovná,
ať kámen nad nimi, neb roste tráva,
tu setlí pýcha, radost nevýslovná,
šílená bolest, bída, štěstí, sláva.
56
Jsem rád, když ptáci kolem křížů letí,
když hřbitov oblékne se v květy nové,
a myslím si, co chodí sem – z těch dětí,
budou-li babičky a dědečkové. – – – – – –
Uzřím je šťastné jak se tulí k sobě,
jak děti, vnuky opatrují spolu,
až usnou jednou ve společném hrobě,
budu-li spokojen jim zvonit dolů?
Rád modré s nebe snes’ bych všem, co vídám,
těm ubohým květ zlatý štěstí k tomu,
a zatím jenom smutné stíny hlídám
těch, kteří odsud vracejí se domů.
Slýchávám zvony od dalekých věží,
tam v mlze vidím Prahu – šťastné zvony,
jen mně vždy stín hluboký v srdci leží,
jak zpívají, jak slavně zvučí ony!
Já pláním holým, opuštěným polím
zvoním, když záře padne k Malvazinkám,
jak ony svátečně – já nehlaholím,
já jenom mrtvým svým žalostně cinkám.
V hlubokých nocích, když si chvíli zdřímnu,
o zvonech snívám, jež se v dálce tají,
já v srdci velebnou mám jejich hymnu,
snad ony též můj ztracený hlas znají!
57
Je velký svět – a já jsem zvonek malý,
a zvonek smutný k tomu, jak to bývá,
a se všemi tu, jimž se nebe zkalí,
mé srdce tluče, naříká a zpívá – – – – –
58
DVĚ ZÁPASIŠTĚ.
Arenu římskou moře na pobřeží
jsem velkou, tichou zřela v ssutinách,
tak její kostra bez pohnutí leží
a nad ní zápas obrovitý v snách.
Moře je modré, vzduch se sluncem chvěje,
noc z temna září čistým zlatem hvězd,
co životů tam vešlo bez naděje,
že zpět jim zbude jedna volná z cest!
Tam člověk hnán byl v smrti zápas krutý –
a klesal v koloseu přemožen,
mně zdálo se, že šelem zrak zřím žlutý,
svítící tmou, jak dějů dávných sen.
A potom doma k nebi zeti vzhůru
továrnu ve troskách jsem viděla –
moderní koloseum – padlou stvůru,
jak trestajícím mečem anděla.
59
Zde také mnohý zápas po člověku
lvím drápem sahal k srdci – souzený,
tou velkou silou v našem zlatém věku
byl gigant stroj a hluché řemeny.
Tak němé druhé zápasiště stojí – –
jak první – nad ním ortel času spěl, –
a cítím v srdci tu, že zápas dvojí –
však jeden boj o život – předcházel!
60
STARÁ ZAHRADA.
Stará zahrada šlechtická,
déšť erb nad vraty časem smyl.
A tuší dávný, cizí svět
a stopy zašlých mrtvých let,
kdo procházkou sem zabloudil.
Připadla nám jak list vybledlý v knize,
s rozvlhlým písmem slzami a lety,
v kronice stránka zažloutlá, a cize
dnes chvějící se její dlouhé věty.
Připadla nám jak opuštěná žena,
jíž nechal čas jen teskné vzpomínání,
a z květů – hrstku vonícího sena,
a z písní akkord bolestného štkání!
My náhodou jsme přišli na podzim,
když jako jeden nekonečný hrob
pod listím žlutým, těžkým, spadalým
splývaly cesty s drnem beze stop,
61
když větve zřidlé jako bronzové
se zableskly v posledních paprscích,
a tiché umírání říjnové
se vlhkou vůní tetelilo z nich.
Ten skon, ta doba jeseně
tak sluší v rámec těchto cest!
Líp umírati vznešeně
dovedou, nežli s jarem kvést.
Zde nezříš pozdních růží oslzených,
ni pestrých aster, barev chrysanthem,
na zarostlých těch cestách zapomněných
květ planý opadal a zlíbal zem.
Šum tichý, ševel jak rtů pohyb pouhý
se vlní vzduchem, šepot a vzdech dlouhý;
snad těkají to duše sférou touto,
a láká je sem dávné sladké pouto!
Ztracené kroky, jež tu šustily,
a sliby lásky, jež se daly tady,
a přísahy, jež lásku zradily,
zapadlé touhy v trávu do zahrady,
hedvábné vlečky, písně s mandolinou
tu vzdechem posmrtným dál plynou!
Vše poetickým jenom stínem
a paprskem jak v listí bloudí,
62
a slzou, která s větví stéká,
se chvěje tu. Dál jako řeka,
jež mezi břehy v dálku bloudí –
dál kypí život – nad tím stínem!
Nic nezbylo tam z odplynulé doby,
z těch románů, jež se tu zapřádaly,
z těch soubojů, jež se tu odehrály,
jen dva pomníčky nad němými hroby:
kůň „Cassel“ hnědou hlavu ještě k trávě shýbá,
a na pískovci sedí špaček „Ataliba“.
A zlatá pěšina dál listím vede
a prořidlými stromů korunami.
Pad purpur nebes na kamení šedé
s nádechem sivé zeleni... Jame sami...
A zahradou se tříští od západu blesky
a nachem kropí větve, zvlhlé listí stezky,
a jak by žlutý příval s břehů stoup’ –
vše jedno moře...
Nad ním přeražený
jak osud sám se zvedá starý sloup,
a těžká krůpěj kane přes písmeny,
přes němý vzdech na kámen zachycený:
„Ach, könnten wir vergangene Tage –
künftig machen!“
63
Jak z dávných časů, když se duše vrací
(nad něčím stanula, co se světa se ztrácí),
jsme vyšli z parku... A hned za zahradou,
jež světu zamčena je, tichá, snivá,
silnice šedá do města se vrývá,
roubena těsně domů dlouhou řadou.
Ruch, život, práce, chvat zírá zde odevšad,
muži a ženy jdou tou cestou zblácenou
schváceni po práci. V prsou jim burácí
chuť silná k životu, a přes tu mrákotu,
jež se jich zmocňuje po tíží kladiva,
ženu muž obejme, v zrak se jí zadívá,
děti si z ulice zavolá, jak roj včel
kdyby to do chudé světnice přiletěl!
V těch hlavách co vře snů, myšlének výbojných,
za dvacet, třicet let – co činů bude z nich!
Na růžích nelehnou, na růžích nevstanou,
tvrdý je ten jejich mozolný chléb,
těžký je zápas ten, rána jde za ranou,
zdravě však v prsou těch zní srdcí tep,
mocně se žilami krev hrne zpěněná,
pro život, budoucnost do víru stržená!
Tuší dav ten as, že marně nekrvácí:
otvírá se mozek, paže rostou v práci,
64
a z těch srdcí nová obrodí se, pučí,
ale žití kalich – do dna pln je žluči.
V illusích ať lid ten sklamán,
zlomen, stlačen, šlapán bude,
ať na jiných v krvi rudé
křivdy páše sám v tom boji,
ať se nové otvírají,
než se staré rány zhojí,
ať se souží, věčně touží,
nedojde neb dojde k metě:
přec je mocnou vlnou v světě,
která v před se hrne, vzdouvá,
síří, roste, dme a vstává,
před níž zbledlý nimbus couvá,
jehož růže – opadává.
Ztichla stará zahrada. Je něma,
teskně smutna, opuštěna ode všech,
s tím, co chvěje se tu, co víc nemá,
s památkami, stromy, loubím, květy,
jako ostrov proudem podemletý,
plný přepychu a ruchu v dávných dnech!
Rostoucí ty prudké vlny zvenčí
teď ji – žití odumřelou věnčí,
65
skličují a jednou v západ krvavý
jako list ji svadlý strhnou, odplaví...
Marně lítostivý zachvívá z ní vzdech:
„Ach, könnten wir vergangene Tage –
künftig machen!“
66
SNĚŽCE.
Horo, bílá horo, na českém pomezí –
dva pod tebou proudy, který z nich zvítězí?
Ten, který jak moře se všech stran k nám hučí,
neb ten, jenž je zkalen slzou, krví, žlučí?
Sněžko, bílá horo, s tou hlavou v oblacích
a patou v těch proudech, máš srdce v prsou svých?
Viděla jsi všecko, a to srdce tvoje
buď je zkamenělé nebo puklé v dvoje.
Co ten vítr z dálky všecko ti přináší?
S tam té strany jásot – žaloby od naší,
žaloby, že kámen pohnul by se taky,
horo, bílá horo, neumíš rvát mraky?
Kamenné tvé moře kropené slzami
fialkami voní a vzdychá nad námi,
vidíš, i ta kleč tvá dole volně roste,
jen my nemůžeme, horo, bílý skvoste!
67
Vidíš mlžinami i slunce východem.
co nás mučí dávno, co je nám velkým snem?
A víš, jak cizincem od věků a znova
trpí národ Husův, země Václavova?
Nemůžeš být stráží, buď aspoň svědkyní,
kdo na nás a kdy tak těžce se proviní,
mrakům, slunci, hvězdám, větru, blesku, hromu,
rci, jak cizí moře valí se nám domů.
Co obětí marně zapadá do něho,
žaluj hořce za nás do světa širého,
co nás ran a krve, co nás práce stojí,
když padnouti nechcem v nerovném tom boji!
Žaluj do daleka s českého pomezí,
jak přesila často nad námi vítězí,
ujařmená hlava jak se zvedá těžko – –
pozdvihne se přece, horo bílá, Sněžko?....Sněžko?...
68
VEČERNÍ CESTA.
Jdu ráda domů. když se západ zlatí
a hory fialově k nebesům
se zvedají a na obzoru tratí,
když celý kraj se vzdává sladkým snům.
V stodolách ještě cepy doznívají,
k nim stád se druží milý zvonků zvuk,
pak v chaloupkách již k večeři se mají,
a cvrček zvoní z mezí, z pole, z luk.
Psí štěkot ozve se a zase tichne,
paseka ožehne se do zlata,
já slyším, jak když někdo vedle vzdychne
a stanu v dálku hledíc dojata.
A zas jdu dál, dech bramborové nati
už nahnědlé sem s polí zavanul,
ó, teď se může toužit, vzpomínati,
když zlatý srpek nad vesnici vplul.
69
A vzdát se snům, jak celý kraj se vzdává
v tom se zemí a nebem souladu,
jak bez počtu a hranic v temnu vstává
hvězd, tak jim v srdci mezí nekladu.
Jdu ráda domů a nimi. Na zápraží
se ohlédnu, jak něčí krok by zněl,
ne jenom můj, a něco srdce blaží:
tys celou duši u mne zapomněl.
70
PTÁK V KLECI.
Veliký pták stál v kleci něm
a hleděl v slunce jdoucí dnem,
jak zlato hází v klece kouty,
jež jeho křídla svírá pouty!
Nebesa modrá, křídel šum, – –
on lítával též k oblakům!
Tu pták, tam pták, ach, teď ho shlídli,
stál nepohnut, – – a nebil křídly!
On cítí žití břemeno,
cos v srdci jeho zlomeno;
a s dojímavým velkým klidem
zří ze své klece smutně k lidem.
Ach, štěstí, touhy, snahy – – – vzleť.
Dá tvrdá mříž mu odpověď,
a již se slunce v mracích ztrácí, – –
zrak ptáka zastřen resignací.
71
RADOST.
Jde radost srdci jako nebem duha,
tu vyzáří a někde bledne zas,
a jedna přejde, po smutku jde druhá,
to rozsvěcuje nebe hvězdy v nás.
Jsou radosti, jež korunují štěstí,
a jiné jsou, zas drobní motýli,
a jiné jako v květu ratolesti,
jež zůstanou až k šeru mohyly.
Když těší člověka a když ho vzruší,
ať hvězda neb duhová bublina,
to letí kouzlo netušené duší
a na chvíli v ní rozpor usíná.
Jsou radosti, jsou, ale ze všech mnohých
ty největší, jež dá nám okamžik,
když vdechnem teplo srdcí do ubohých
a nechcem světa uznání a dík.
72
Když oblažíme jiné bez odměny,
a jediným je svědkem Pán Bůh sám,
nabude skutek teprv pravé ceny,
a vejde v srdce pravá radost nám.
Co proti té jsou všecky světa chvály,
co pověst, obdiv, ódy bohaté,
ó, větší štěstí – zříti úsměv z dáli
a blahem ruce k nebi sepjaté.
To všecko v radost velikou se zkříží,
jak duhy vidmo v srdci hlubině,
kdo chce – ten najde křídla zlatá v tíži
cest života – a slánce ve stíně.
73
KDYŽ NA VŠE POMYSLÍM ZPÁTKY...
Když na vše pomyslím zpátky,
jak prudce den po dni minul,
v tom kus je k románu látky
někoho, který již zhynul.
Dívám se nazpět v tu kolej –
divně se, nesměle točí,
neslyším nic, ó, jen volej,
vidino uhaslých očí.
Nejsem to já, která světem
šla jako pěšinou z kvítí,
křídla mám zraněna letem,
noha má trny též cítí.
Nejsem to já, která s vírou
bezmeznou zří v duše lidí,
rozsety tou zemí šírou
slzami růže jen vidí.
74
Nejsem to já, která znala
život jen z písní a z knihy,
já sama k životu vstala,
ať pln je bojův a tíhy.
Dneska můj soucit je jiný,
jiný můj obdiv, mé chtění,
míň vidím na mnohých viny,
míň jiných srdce mé cení.
Obzor se rozšířil kolem,
světla se lazurem svítí,
po cestách lesem a polem
jiné mi rozvilo kvítí.
Vím teď, že v života bojí
šťastný sen zaplane – krátký,
však za tou vidinou svojí – –
nešla bych, nešla bych zpátky!
75
DVA POHŘBY.
Nad hrobem stáli němí, zoufalí!
V rakvičce dítě spí jim věčný sen – – –
Vše zapadlo, v co s touhou doufali,
bol otcův marný jest i matky sten.
Studený vítr sviští nad hroby,
rve z vlhkých věnců pozdních růží květ,
víc nezří děcka sladké podoby
ti dva, již sami domů pojdou zpět.
Kněz umlk’ vážně po svém obřadu,
rakvičku křížem třikrát pokropil.
Modrem se hrnou růže k západu –
Což andílek ten málo s nimi žil!
Rukama ještě matka zalomí,
a horká slza skápne do hlíny,
pak oba smutně mizí za stromy,
už synáček jim pohřben jediný.
76
Stál hrobník zamyšlen a když byl sám,
zamířil k zídce, řekl s úsměvem:
„Hm, maličkého – vedle toho dám,
nepřišel nikdo k hrobu s chudáčkem!“
Rakvičku druhou přines’ pod paží
a bez obřadu k prvé dal ji v hrob,
ať vedle sebe jsou dnes na stráži –
ta s kytkami a druhá bez ozdob.
Ať o lůžko se spolu rozdělí,
o kříže kněze, vodu svěcenou,
o slzy matky, jež tu šuměly,
když stejně přišly cestou zkrácenou!
Zaházel obě hlinou. Zašeptal:
„Tam ať už není rozdíl, je ho dost,
dokud jsme živi,’ věnce urovnal – –
„zde stejně zdomácní – host jako host!“
77
JANU NERUDOVI.
1.
1.
Měl jsi rád písničky,
náhle jež zazvučí,
bez ptaní, hledání,
jak Pán Bůh poručí.
A když jsi odešel
hluboko pod zem spat,
ach, já ti nemohla
jedinou zazpívat!
Na zámek do srdce
bolest je zavřela,
slzy jen pro tebe –
písní jsem neměla.
78
2.
2.
V pokojíku za světem
s Bohem jsem ti dala,
že tě tam víc nespatřím,
jsem se nenadála.
Bylo mi tak veselo,
jako před odletem
do štěstí, jež zářilo
žhavým, plným létem.
„Proč se loučit? Ujde čas
dřív než pomyšlení!“
A tys řekl: „Kolikrát
týden všecko změní.
Člověk ten svět opustí –
kdy, jak, to je skryto,
bez návratu, loučení,
to je dvakrát líto!“
79
A já se zas vrátila
do práce a bdění,
ale ty, tys odešel
dřív než pomyšlení!
80
3.
3.
Jde mnohý člověk žitím sám,
sám jak strom v poli stojí,
a bez pomoci, útěchy –
sám rány svoje hojí.
A má-li radost v prsou kdys,
sám vystřídá ji s bolem,
zří štěstí, smutek, zoufalost,
a sám jde tiše kolem.
Sám koná svoji povinnost,
a když se konec blíží,
sám oči zavře, na prsou
mdlé ruce na vždy skříží.
81
4.
4.
Do hlubokého spaní
v ten nejpevnější sen
tou sladkou vůní růží
buď stokrát pozdraven,
tou teplou vůní růží,
již měl jsi tolik rád,
když na svá prsa tenkrát
jsi rudé květy klad’!
A s úsměvem jsi řekl:
„Jak s nimi krásně sním,
že ležím jako mrtvý,
a přece o tom vím!“
82
5.
5.
Já ještě tomu nevěřím,
že nepřijdeš již zpět,
že na vždycky jsi opustil
ten plný bojů svět.
Já ještě tomu nevěřím,
že nepotkám tě zas,
že nepromluvíš ke mně víc,
bych životem šla snáz.
Já nevěřím, já nevěřím,
že už se nevzbudíš –
a přec na věky hluboko
ty v zemi spíš, ty spíš.
83
6.
6.
Co vypučelo v srdci tvém,
co velkým bylo sněním tvým,
kdyby se stalo, národ náš
by nebyl více nešťastným.
Tak svobodně by vydechl
a křídla volně rozepjal,
a mezi všemi národy
by poznovu kmen silný stál.
A kdyby se vše splnilo,
co velikým tvým bylo snem –
bez rozdílů a bez mezí
zde člověk byl by člověkem.
84
PÍSNĚ.
[85]
RUDOLFU K. ZAHÁLKOVI.
[87]
CO PLATNO BY MI TVOJE NEBE BYLO...
Co platno by mi tvoje nebe bylo
se slunce vznětem, s tichým kouzlem hvězd,
co přemýšlení, jež mne usmířilo
s života kříži, jež se musí nést,
můj Bože, kdybych tady byla sama?
Ať mnoho trpím, až se hlava skloní,
ať kříž je těžký, pod nímž mnohý kles’,
ať oči mé jak řeky slzy roní,
ať bolí zítra, co mne hřálo dnes,
jen, Bože, nedej, abych byla sama!
Stát jak strom v poli k nebi vzhůru čelem
je velkých údělem, já spjatou být
chci se srdci, jež budou v žití celém
můj ráj, můj domov, věčnost má, můj klid –
ó, Bože, nedej, abych byla sama!
[89]
Dám vše, co hlava za léta mi stvoří,
mozoly rukou a sny nocí svých,
dám sebe celou s láskou rovnou moři
v hodinách šťastných, ale taky v zlých,
jen, Bože, nedej, abych byla sama!
Až řekneš „dost“, a v zápase neb tiše
své těžké dvéře za mnou zavře svět,
těm kolem sešli sílu se své výše
a moje prosby vyslyš naposled – –
můj Bože, nedej, abych byla sama!
90
POJĎ, POLOŽ HLAVU...
Pojď, polož hlavu na má prsa sem
a srdce utiš tady v klidný zvuk,
a budeš myslit, že to bylo snem,
co duši vyštvalo do bouře muk.
A slzu palčivou jen kanout nech,
já polibkem ji v úsměv proměním,
a do mé duše vnoř ten těžký vzdech,
na křídlech v blaho odletíme s ním.
Těch stínů tmavých, jež tě děsí snad
zde mžikem ještě u mne na prsou,
ó, neboj se jich, půjdou na vždy spat,
viz lásku mou a svou – to světla jsou.
A rány, jež tě pálí hlouběji,
jen rozevři, já chci je zahojit,
zoufalství buď ti u mne nadějí,
a bouře rozporů buď pevný klid.
91
Pojď, polož hlavu na má prsa sem,
tu klíčí nový život v ňadrech mých,
co byla noc, to šťastným bude dnem,
a ústa má – pojď – vezmi sílu z nich!
92
SAMA JSEM BLOUDILA...
Sama jsem bloudila
na pobřeží,
ó, což to moře života hoře
přede mnou leží.
Vlní se bouřlivě,
němě stojí,
hluboce cítím, tak půjdu žitím
s bolestí svojí.
A chvíle jediná
moje hoře
tebou mi mění ve vykoupení
v nebesa moře.
93
JÁ TAKY VÍM...
Já taky vím, jak život někdy tíží,
jak zničí mnoho v chvíli jediné,
já klesala též pod tvrdými kříži,
ó, člověk snese moc, než zahyne.
Já také vím, co je to zápasiti,
boj skřížil se též u mne nejeden,
a proto chci tvé hoře v duši vzíti
a při tobě stát v každý trpký den.
Já také cítím duše rozevření
od země vzhůru někam do nebe,
a srdce mé též bez akkordu není,
jejž slyšela jsem bouřit u tebe.
Já také toužím po nesmírném štěstí,
jež plyne ze dvou duší spojených,
a dovedla bych pro ně všecko snésti,
když našla jsem je v mužných prsou tvých.
94
A ruce naše spojeny tak záhy,
náš rozuměl si na poprvé zrak,
a proto jsi mi nekonečně drahý,
a v slunce nad námi se mění mrak.
Proto zde odhodlána s tebou stojím,
a zatím těžká mračna přeletí,
já tiše, tiše bolesti tvé zhojím,
jsem zaslíbena tvému objetí.
95
MOŘE.
Ó, moře, moře, já je slyším,
když bouří žití chvat,
když k srdci bije stonem bližším
a klidu nechce přát,
jak tenkráte, když na pokraji
jsem příkrých stála skal
a neznala, co boj ten tají,
jenž květy s břehů rval,
jak tenkrát, když se otevříti
již hrob mi měl v ten proud,
a zdálo se v tom vlnobití,
že musím utonout.
Ó, moře, moře, já je slyším,
když písní život jest,
když kolébá nás tónem tišším
pod jasnou září hvězd,
96
jak tenkráte, když z dálky šumné
mi neznámý zněl hlas,
jenž srdcem tvým dnes bije u mne
a vede v žití nás.
A myslím si: tam v přístav snivý
ať ruku v ruce jdem,
a urve-Ii nás příboj divý,
ať spolu – utonem!
97
CÍTILA JSEM...
Cítila jsem, když mi v srdce
prvně zrak tvůj pad’,
že by mne tak na tom světě –
nikdo neměl rád.
A to moře, moře lásky,
zvlnilo se dál,
nežli sen můj nejkrásnější
o něm se mi zdál.
A já cítím hloub a výše,
šíř než moře jest,
co v tvém srdci rozsvěceno
pro mne velkých hvězd.
Já teď cítím v přesvědčení,
jak jsi se mnou spjat,
že by mne tak na tom světě –
nikdo neměl rád.
98
KRVAVÉ KVĚTY MÁKU...
Krvavé květy máku, krvavé květy máku
na stolku mém se chvějí
povadlé, rozházené, jak vlna když je žene
do víru beznadějí.
A nikdo neví ani, jak ten květ rudý zraní,
jak srdce zakrvácí,
když spadne, vadne, chladne, a v žití cestě zradné
se všecko štěstí ztrácí.
99
JEDNO TICHÉ POLÍBENÍ.
Jedno tiché políbení – nejtišší,
ať mne nikdo u tvé hlavy neslyší.
Přijdu vždycky neviděna – v soumraku,
lásku vsypu do duše a do zraku.
Nadýchám ti tepla v ruce, na čelo,
aby se ti srdce štěstím zachvělo.
Tvoje sny ti láskou svojí vyzlatím,
abys taky v hloubce snění zůstal mým.
Jedno tiché políbení, nejtišší,
ať mne nikdo u tvé hlavy neslyší...
100
VELKÉ HVĚZDY.
Velké hvězdy v jeho cesty,
malé pršte na ty moje,
a pak růže, teplé růže –
na oboje.
Vy nás, hvězdy, na věčnosti
spojte v jedné zlaté metě,
a vy růže, teplé růže –
na tom světe.
101
ROKY JDOU A TAKY PŘEJDOU...
Roky jdou a taky přejdou
bouří, úskalím,
usmějem se pak snad slzám,
těžkým žalům svým.
Bože, snad! – Však přežít všecko,
jak jde noc a den,
jak ten život dává duši,
krev, čest, srdce v plen!
Přežít všecko, nezoufati,
dožít, doplakat, – –
pak před prahem hrobu – ano –
usmějem se snad!
102
KDYBYCH TOBĚ NEBYLA...
Kdybych tobě nebyla
životem a světem,
chtěla bych tam dole spát
pod růžovým květem.
Ale ty mne víc máš rád,
než kdo věřit může,
proto půjdu bouří, mhou
s tebou pro ty růže.
Pro ty růže života,
které vždycky zraní,
budu je mít na srdci
z tvých krvavých dlaní!
103
KDYŽ ODCHÁZÍŠ MI...
Když odcházíš mi, zašumí
pramínek slzí v prsou mých,
jež kanou – perly ztracené –
do bílých nocí měsíčných.
Bez tebe teskno v duši mé,
je bez radosti celý svět,
je bez tepla a záře krb,
bez písní vzduch, bez vůně květ.
A když se ke mně navracíš
ve zraku s lásky plamenem,
jas, vůně, květ – je celý svět,
já oddané tvé srdce v něm!
104
TĚCH CHVIL NÁM BUDE VĚČNĚ LÍTO.
Těch chvil nám bude věčně lito,
kdy velké nebe zamčeno
je mezi námi, slunce skryto
a srdce v pouta sevřeno.
Těch chvil, kdy není tepla v rukou,
a stíny vlhké, slzavé
nás dusí, kdy je láska mukou,
a srdce – dítě churavé.
Těch chvil nám věčné líto bude,
že sami jsme je zkalili,
ať konečně z nich mír jen zbude,
přec štěstí jsme si zkrátili!
To štěstí, které v žití řece
před tonutím nás uchrání,
a jediným je lékem přece
a zbraní proti zoufání!
105
MY JSME SE PŘIMKNULI K SOBĚ...
My jsme se přimknuli k sobě
v růží a slavíků době,
ať vítr květy už odnes’,
ať umlk’ pták – jsem tvá podnes.
Nenávist ať kolem sočí,
útěchu vyčtu ti z očí,
ať co den někdo nás sklame,
my v sebe důvěru máme!
Ať cesta drsně se vine,
nám spolu jako ráj mine,
zášť lidí dnešní i příští
o naše blaho se tříští.
Na srdce tvoje se kloním:
půjdem tak vždy světlem oním,
jak jsme se přimknuli k sobě,
v růží a slavíků době.
106
TY BYS MNE CHTĚL...
Ty bys mne chtěl na tom světě
zasaditi do zlata,
bych byla, jak královny jsou,
bohatá.
Stalo se: jsem v záři věčné
nejšťastnější, bohatá –
královnou jsem ve tvém srdci
ze zlata.
107
ADAGIO.
Ke staré zdi jsem klesla
na schodech petřínských,
kříž života jsem nesla
a slzy v prsou svých.
A tekl den tak hluše,
jak vždy se vrací zpět,
by vyrval perlu z duše,
by urval srdci květ...
když poprvé jsem slyšela loretánské zvonky.
Mně vyznělo, že jiný
ten život němůž’ být,
za sluncem táhnou stíny,
až v hrobě bude klid...
Tam s Hradčan smírně chvělo
108
se kouzlo v mračný žal, – –
a srdce žít zas chtělo,
a bilo, bilo – dál, – – –
když poprvé jsem slyšela loretánské zvonky.
109
KVETE VŘES.
Kvete vřes, kvete vřes,
záře padá od nebes,
a mně padá z očí tvých,
co chceš vědět, vyčti z mých,
však to břízy nevyzradí,
jak se máme rádi.
Kvete vřes, kvete vřes,
ty mě vineš k srdci dnes. – –
Přes ten času let a chvat,
budeš mě mít vždycky rád?
A v to tiché, světlé ráno
říkáš tiše: „Ano!“
Kvete vřes, kvete vřes,
upřímně mi odpověz:
110
Nebe s růží karmínem
a to štěstí – není snem?
„Snad, leč, až se někdy vzbudím,
tebe – neprobudím!“
111
NIC JSI Ml NEVZKÁZAL...
Nic jsi mi nevzkázal
za den celý,
však se to hvězdy již
dozvěděly.
Nic jsi mi nevzkázal
od neděle,
však to ví, můj milý,
nebe celé.
Nediv se hvězdičkám,
co jich kde je,
jestli se jediná
neusměje.
112
JEST V SVĚTĚ MNOHÁ VINA TĚŽKÁ...
Jest v světě mnohá vina těžká
a není před ní člověk jist,
dnes ukvapí se, zítra zmešká,
dnes padne zlomen, zítra čist!
A co se s námi náhle stalo,
že slzí mhou je zastřen cit,
vždyť tolik lásky v srdci hřálo,
a nemůžem si odpustit?
Ach, naše láska hlubší moře
a teplejší než slunce dech,
ta musí růst přes propast hoře,
přes žití řeky pláč a spěch,
ta musí růst nad ostří hříchů,
nad lží a klamu plný svět,
až vzroste tam, kde vroucně v tichu,
si budem umět odpouštět!
113
ZEMĚ.
To nevzdychá jen člověk,
když hvězda padne v zraky
a srdce k srdci tíhne:
země vzdychá taky.
A nezpívá jen skřivan
a vlaštovička snivá,
když pod lazurem letí:
země taky zpívá.
A necítí jen srdce,
jež musí samo býti,
co bolí, tíží, tlačí:
země taky cítí.
A neotvírá náruč
jen láska toužíc, mraky
by s čela na vždy sešly:
země tmavá taky.
114
AŤ MNOHÁ PRAVÁ PÍSEŇ...
Ať mnohá pravá píseň
vytryskla ze rtů mých,
největší, nejkrásnější,–
ty vylíbal jsi z nich!
Ať mnohá touha shasla
života zákonem,
tys opřed’ moji duši
tím nejkrásnějším snem.
A nejžhavější bolest,
jež cestu skrátila,
by padla v moje srdce,
kdybych tě ztratila.
115
MÁ LÁSKA.
Má láska je tvá koruna,
tou buďme v žití šťastni,
a žezlo, jímž jsi králem mým,
je srdce moje vlastní.
Máš pevnou tu svou korunu,
jak mocnář žádné říše,
však žezlo tvoje – pamatuj –
se zlomit může spíše!
116
AŽ TAM NĚKDE POD ZELENÝM...
Až tam někde pod zeleným
drnem budu spát,
hochu můj, pak teprv nejvíc
budeš mne mít rád.
Ale pak už neuslyším
jediný tvůj vzdech,
nepromluvím, neuvidím
drahých očí těch.
Ó, přiviň mne k sobě blíže,
ať to všecko zvím,
než na tvrdý kámen dole
hlavu položím.
117
JAK MOHL JSI TAK ODEJÍT?
Jak mohl jsi tak odejít
a srdce moje nechat mřít,
když tolik máš mne rád?
Je život často hořký dost,
náš cit buď aspoň žalů prost,
když tolik máš mne rád.
A já, co přijde ještě dnů,
svou hlavu k tobě pozvednu,
jsi slunce, já tvůj květ,
a když mne někdy opustíš,
já klesám, hynu, vrať se spíš,
jsi slunce, já tvůj květ.
118
ZA TOU VELKOU SVATOU METOU...
Za tou velkou svatou metou,
až ty teplé růže zkvetou,
utrhneš je sám,
spletu já je pod hvězdami,
až budeme sami, sami –
věneček ti dám.
Jenom tobě – přijdeš tiše,
měsíček jde výš a výše,
v okna svítí k nám,
jenom tobě – jedinému,
zaslíbený srdci tvému
věneček svůj dám.
119
HNÍZDO.
Ve vzduchu drobné hnízdo visí
o tenkou větev podepřené,
srdce tam tlukou, život křísí,
a lazur světla nad ním klene.
Ve vzduchu naše hnízdo mešká,
na rajské zavěšeno stromy, – –
ach, k zemi padnou křídla těžká,
když osud větev pod ním zlomí.
120
ODLEŤ, MŮJ HOLOUBKU...
Odleť, můj holoubku,
za hory a doly,
nic se na to neohlížej,
že mne srdce bolí.
Odleť, můj holoubku,
když to býti musí,
však než dojde svého štěstí,
každé srdce zkusí.
Odleť, můj holoubku,
do práce a boje,
vždyť na tebe věrně čeká
holubička – tvoje.
121
PŘIJĎ VE SNÁCH KE MNĚ...
Přijď ve snách ke mně,
když dám s Bohem světu,
a v okna plno
padá zlatých květů.
Přijď ve snách ke mně,
dokud noc je tmavá,
dokud je v růžích
skloněna má hlava.
Přijď ve snách ke mně,
když nemůžeš v bdění,
ať sladší sen mám,
nežli probuzení!
122
KDYŽ TĚ BÍDNÝ ŽIVOT UŠTVE...
Když tě bídný život uštve,
a tvou hlavu k smrti znaví,
uzdraví tě teplé místo
na rameni u mé hlavy.
Když tvé čelo a tvá prsa
zkrvácejí v žití boji,
na každou tu živou ránu
skane balsám lásky mojí.
A když celý svět tě zklame
na té cestě oslzené,
jedno srdce, moje srdce,
nalezneš vždy otevřené.
123
PROČ SE TRÁPIT? PROČ SI ZOUFAT?
Proč se trápit? Proč si zoufat?
Co chtít ještě od světa?
Když dal teplou rudou růži,
co na tom, že odkvétá?
To jen v bouři volá srdce,
jež uvyklo na štěstí,
že co chtělo věčně míti,
nemělo mu odkvésti!
124
BYLA BYCH ŠLA S TEBOU...
Byla bych šla s tebou
od večera k ránu,
kdyby býval měsíc svítil
v onu stranu.
Byla bych šla s tebou
i bez jeho svitu,
kdyby nás ta cesta vedla
ku blankytu.
Byla bych šla s tebou –
přec, ať v sen jen krátký,
kdybych zase nemusela
jíti zpátky.
125
KAM JDEME...
Kam jdeme? Ku břehu,
kde již loď čeká,
kde volá vlnami
stříbrná řeka.
Ještě se ohlédnem,
kdo s námi stojí,
koho tu necháme
v slzách a v boji.
A než se s obzoru
naše loď ztratí,
jiná se pro ony
na břehu vrátí.
Ach, ten los ve stejné
vlny nás vrhá,
a přece loučení
srdce nám trhá.
126
Plyň, řeko jediná,
stříbrnou stuhou:
nikdy se nepotká
loď jedna s druhoudruhou.
127
JE TO HROZNÉ POMYŠLENÍ...
Je to hrozné pomyšlení,
jež se chvěje duší temnou,
že se budem loučit jednou,
ať já s tebou neb ty se mnou.
Květů bude země plná,
kudy půjdem v boji, míru,
snad nám život mnoho podá,
snad i mnohou zlomí víru,
půjdem krokem vedle sebe,
jak by země byla nebe,
a přec jednou neodvratně
smrti křídla se k nám zvednou,
ať já s tebou neb ty se mnou,
budeme se loučit jednou. –
Čím to bude dřív, tím hůře,
a čím dál, tím bolestněji.
128
Slyšíš? V osudu tom mračném
těžké záhady se chvějí:
půjdem světem zase – ty sám –
neb já sama cestou temnou,
až se rozloučíme jednou,
ať já s tebou neb ty se mnou?
129
TY ZVON JSI, A JÁ SRDCE V NĚM...
Ty zvon jsi, a já srdce v něm,
tak mluvit budem se světem,
ať zvoní, zvoní čistý hlas
do mlhy, noci v pravý čas,
dnes pro radost a pro štěstí
a zítra hojí bolesti,
ať jedny ze sna probudí
a druhé k činu povzbudí!
V tom velké pravdy poslání
ať po zlepšení vyzvání,
kde páše tyran bezpráví,
kde vřed se šíří bolavý,
kde nerovný boj utká se,
kde lid mře v žití zápase,
kde slabší sténá pode jhem,
ty zvon buď, a já srdce v něm!
Co nedovedem každý zvlášť,
to dokážeme spolu, zášť
130
byť chtěla srdce vyrvati
a v jednom oba ztrestati.
Ó, musí mlknout, musí mřít,
když nemá komu srdce bít,
a oněměl by taky on:
bez srdce zvon by nebyl zvon!
131
TVÁ LÁSKA.
Tvá láska – hluboké moře,
já celé chci je mít,
ať s blahem dává též hoře,
já celé chci je mít.
Tvá láska – to je mé žití,
já celé chci je žít,
ať bolí, bouří, ať svítí,
já celé chci je žít!
132
BYL JEDNOU, BYL A NENÍ...
Byl jednou, byl a není
svět plný květů byl,
než člověk zoufající
jej krví potřísnil.
Kde sladké mléko teklo
a zlatý prýštil med,
dnes bídy stín a zápas
o život sevřel svět.
A zase jenom člověk
si blaho pojistí:
svět těžce zoufající
svou krví očistí.
133
AŤ BOUŘÍ MOŘE!
Ať bouří moře, bouří,
my chcem v něm jít a stát,
a nastaviti prsa
ne jednou – tisíckrát.
Co všecko bylo naše
a co nám uzmul vrah,
to žhavě vzduchem svítí,
jak slunce našich snah!
My plni vzdoru, síly
na postrach mocným všem,
tu růsti šíř a výše
nad jejich hlavy chcem.
Když mají oni právo
svou mocí utýrat,
my zase – prací ducha
a ještě výše vstát.
134
A padnem-li v tom boji
přec bez vítězství, v ráz,
my živnou budem půdou,
a jiní vstanou z nás.
135
OBSAH.
Lásce7
Ten mnoho v světě trpěl8
Kristus9
V neštěstí10
Neznámé končiny12
Romance14
Modlitba16
Bez lásky18
Krucifix20
Nesmrtelnost22
Z práce25
Pole27
Noci29
Pod květů oblaky31
My z krve vyrostli33
Život35
Na obzoru37
Za jednu noc38
Život ať nám chvíli plyne44
Děti46
[137]
Cesta48
Ten stůl mám ráda51
Před dvěma roky53
Hřbitovní zvonek55
Dvě zápasiště59
Stará zahrada61
Sněžce67
Večerní cesta69
Pták v kleci71
Radost72
Když na vše pomyslím zpátky74
Dva pohřby76
Janu Nerudovi78, 79, 81, 82, 83, 84
Písně.
Co platno by mi tvoje nebe bylo89
Pojď, polož hlavu!91
Sama jsem bloudila93
Já taky vím94
Moře96
Cítila jsem98
Krvavé květy máku99
Jedno tiché políbení100
Velké hvězdy101
Roky jdou a taky přejdou102
Kdybych tobě nebyla103
Když odcházíš mi104
Těch chvil nám bude věčně líto105
My jsme se přimknuli k sobě106
Ty bys mne chtěl107
Adagio103
Kvete vřes110
[138]
Nic jsi mi nevzkázal112
Jest v světě mnohá vina těžká113
Země114
Ať mnohá pravá píseň115
Má láska116
Až tam někde pod zeleným117
Jak mohl jsi tak odejít118
Za tou velkou svatou metou119
Hnízdo120
Odleť, můj holoubku121
Přijď ve snách ke mně122
Když tě bídný život uštve123
Proč se trápit? Proč si zoufat?124
Byla bych šla s tebou125
Kam jdeme126
Je to hrozné pomyšlení128
Ty zvon jsi a já srdce v něm130
Tvá láska132
Byl jednou, byl a není133
Ať bouří moře!134
E: až; 2004
[139]