TEN STŮL MÁM RÁDA...

TEN STŮL MÁM RÁDA...
Ten stůl mám ráda, když se večer snese a zelená má lampa na něm hoří, jak skloním hlavu, hned jsem v našem lese, hned vidím hvězdy v modrém jižním moři. A slyším šelest ojíněných sosen a slyším nářek rozražené vlny, lán přede mnou se tmí slzami zrosen – a za chvíli je zase květů plný. A vzpomínám, jak zažila jsem mnoho, co přetvářky, lží, zlého svět mi podal, jak Jidáš zosobněný, jenž kde koho za třicet stříbrných by zradiv prodal. Pak dumám o něčem, co býti může, co není však – a lekám se svých přání, co vidím v dálce, nejsou-Ii jen růže, jež hodí slunce, když se večer sklání. 51 To snění začátkem mé práce bývá, jež illuse jak rajské ptáky plaší, že každá letí, padá, peruť skrývá tam na jihu kdes pod jabloní naší. Co myšlének se tady v tichu skříží, co němých, neslyšených blesků hasne, tak se vším, co mne blaží, co mne tíží, jsou chvíle zde – dnes smutné, zítra krásné. Vím, nechám tady mnoho nad tím stolem – v těch velkých růžích, v křížkovaných květech, jež pily slzy, nasákly dost bolem, jež matka šila ve dvanácti letech. Co životem už napletlo se hloží, ó, tenkrát netušila, její dcera že na ty růže kdysi hlavu vloží a snít nad nimi bude za večera, ó, tenkrát neznala svůj osud příští ni těch, jimž bránu do života sklene: ze srdce jednoho, co muk se prýští a radostí – – ó, růže poslzené! 52