KDYŽ NA VŠE POMYSLÍM ZPÁTKY...

Růžena Jesenská

KDYŽ NA VŠE POMYSLÍM ZPÁTKY...
Když na vše pomyslím zpátky, jak prudce den po dni minul, v tom kus je k románu látky někoho, který již zhynul. Dívám se nazpět v tu kolej – divně se, nesměle točí, neslyším nic, ó, jen volej, vidino uhaslých očí. Nejsem to já, která světem šla jako pěšinou z kvítí, křídla mám zraněna letem, noha má trny též cítí. Nejsem to já, která s vírou bezmeznou zří v duše lidí, rozsety tou zemí šírou slzami růže jen vidí. 74 Nejsem to já, která znala život jen z písní a z knihy, já sama k životu vstala, ať pln je bojův a tíhy. Dneska můj soucit je jiný, jiný můj obdiv, mé chtění, míň vidím na mnohých viny, míň jiných srdce mé cení. Obzor se rozšířil kolem, světla se lazurem svítí, po cestách lesem a polem jiné mi rozvilo kvítí. Vím teď, že v života bojí šťastný sen zaplane – krátký, však za tou vidinou svojí – – nešla bych, nešla bych zpátky! 75