DĚTI.

Růžena Jesenská

DĚTI.
Řekne se „dítě“ – je to květ boží, spadne jich s nebe jak růží v hloží, ale jak mnohé v batistu roste, osud dí druhým: jděte a proste, nedá jim lásky, která vše zvedá, na cestu v život síly jim nedá, žene je v ulic bludiště křivá, odkud se na svět poprvé dívá, kde svoje ruce – poprvé spíná, kde na nich první uvázne vina, kde dětství místo u matky vysní, kde slina bídy čelo mu třísní, kde nejdřív slza z očí mu kane, nežli je srdce k odporu štvané, kde cár mu spadne visící s ramen, kde mu je nejblíž na dlažbě kámen. Tady a tady trousí se děti, jak ptáci z hnízda na jaře letí, 46 vztahují dlaně, do cesty vkročí, často lež na rtech, nevinné oči, nevidí propast zející ve dne, – – – a kdo to dítě zapadlé zvedne!? Hnáno je proudem nad hlavou mraky, tam v mlhu šerou upjalo zraky: v daleku zlato vlní se polem – veliký dům jak stvůra tam leží, a tolik cest v to nádvoří běží – – – káznice bílá, tvrdé zdi kolem. – – – 47

Básně v knize Slitování a láska: