JANU NERUDOVI.

Růžena Jesenská

JANU NERUDOVI.
1. 1.
Měl jsi rád písničky, náhle jež zazvučí, bez ptaní, hledání, jak Pán Bůh poručí. A když jsi odešel hluboko pod zem spat, ach, já ti nemohla jedinou zazpívat! Na zámek do srdce bolest je zavřela, slzy jen pro tebe – písní jsem neměla. 78 2. 2.
V pokojíku za světem s Bohem jsem ti dala, že tě tam víc nespatřím, jsem se nenadála. Bylo mi tak veselo, jako před odletem do štěstí, jež zářilo žhavým, plným létem. „Proč se loučit? Ujde čas dřív než pomyšlení!“ A tys řekl: „Kolikrát týden všecko změní. Člověk ten svět opustí – kdy, jak, to je skryto, bez návratu, loučení, to je dvakrát líto!“ 79 A já se zas vrátila do práce a bdění, ale ty, tys odešel dřív než pomyšlení! 80 3. 3.
Jde mnohý člověk žitím sám, sám jak strom v poli stojí, a bez pomoci, útěchy – sám rány svoje hojí. A má-li radost v prsou kdys, sám vystřídá ji s bolem, zří štěstí, smutek, zoufalost, a sám jde tiše kolem. Sám koná svoji povinnost, a když se konec blíží, sám oči zavře, na prsou mdlé ruce na vždy skříží. 81 4. 4.
Do hlubokého spaní v ten nejpevnější sen tou sladkou vůní růží buď stokrát pozdraven, tou teplou vůní růží, již měl jsi tolik rád, když na svá prsa tenkrát jsi rudé květy klad’! A s úsměvem jsi řekl: „Jak s nimi krásně sním, že ležím jako mrtvý, a přece o tom vím!“ 82 5. 5.
Já ještě tomu nevěřím, že nepřijdeš již zpět, že na vždycky jsi opustil ten plný bojů svět. Já ještě tomu nevěřím, že nepotkám tě zas, že nepromluvíš ke mně víc, bych životem šla snáz. Já nevěřím, já nevěřím, že už se nevzbudíš – a přec na věky hluboko ty v zemi spíš, ty spíš. 83 6. 6.
Co vypučelo v srdci tvém, co velkým bylo sněním tvým, kdyby se stalo, národ náš by nebyl více nešťastným. Tak svobodně by vydechl a křídla volně rozepjal, a mezi všemi národy by poznovu kmen silný stál. A kdyby se vše splnilo, co velikým tvým bylo snem – bez rozdílů a bez mezí zde člověk byl by člověkem. 84

Básně v knize Slitování a láska: