Z PRÁCE.

Z PRÁCE.
Jdou lidé z práce jako mraky s chvatem, západ jim cestu posypává zlatem, ó, blahá chvíle – hned je hezčí svět: už doma v klidu budou večeřet. Jdou, jdou a jdou jak vlna řeky slepá, za nimi syčí pára, hučí, klepá stroj v tempu věčném, řemen utíká, ó, marně tomu duše uniká! Pryč, továrno! Ať ruce odpočinou, s tím teplým večerem ať duše splynou, ať krůpěj štěstí srdce porosí, ať aspoň svízel domů nenosí! Jdou, jdou a jdou v tom chvatném rytmu stroje, by prožili zas krátké chvíle svoje, k nim někdy radost zbloudí – vzácná dost a často bída – jejich bledý host. 25 Sny, sny –! i do těch – květ ať sem tam padne, pár akkordů zahučí stroje zradné. jak námořníku moře zazpívá, když daleko od něho bloudívá. Ta pohádka až svojí pravdou sklíčí: s tím srostli v bytost jednu, co je ničí, jim bude hukot strojů duši rvát, když budou milovat i umírat. 26