DVĚ ZÁPASIŠTĚ.

Růžena Jesenská

DVĚ ZÁPASIŠTĚ.
Arenu římskou moře na pobřeží jsem velkou, tichou zřela v ssutinách, tak její kostra bez pohnutí leží a nad ní zápas obrovitý v snách. Moře je modré, vzduch se sluncem chvěje, noc z temna září čistým zlatem hvězd, co životů tam vešlo bez naděje, že zpět jim zbude jedna volná z cest! Tam člověk hnán byl v smrti zápas krutý – a klesal v koloseu přemožen, mně zdálo se, že šelem zrak zřím žlutý, svítící tmou, jak dějů dávných sen. A potom doma k nebi zeti vzhůru továrnu ve troskách jsem viděla – moderní koloseum – padlou stvůru, jak trestajícím mečem anděla. 59 Zde také mnohý zápas po člověku lvím drápem sahal k srdci – souzený, tou velkou silou v našem zlatém věku byl gigant stroj a hluché řemeny. Tak němé druhé zápasiště stojí – – jak první – nad ním ortel času spěl, – a cítím v srdci tu, že zápas dvojí – však jeden boj o život – předcházel! 60

Básně v knize Slitování a láska: