DVĚ ZÁPASIŠTĚ.
Arenu římskou moře na pobřeží
jsem velkou, tichou zřela v ssutinách,
tak její kostra bez pohnutí leží
a nad ní zápas obrovitý v snách.
Moře je modré, vzduch se sluncem chvěje,
noc z temna září čistým zlatem hvězd,
co životů tam vešlo bez naděje,
že zpět jim zbude jedna volná z cest!
Tam člověk hnán byl v smrti zápas krutý –
a klesal v koloseu přemožen,
mně zdálo se, že šelem zrak zřím žlutý,
svítící tmou, jak dějů dávných sen.
A potom doma k nebi zeti vzhůru
továrnu ve troskách jsem viděla –
moderní koloseum – padlou stvůru,
jak trestajícím mečem anděla.
59
Zde také mnohý zápas po člověku
lvím drápem sahal k srdci – souzený,
tou velkou silou v našem zlatém věku
byl gigant stroj a hluché řemeny.
Tak němé druhé zápasiště stojí – –
jak první – nad ním ortel času spěl, –
a cítím v srdci tu, že zápas dvojí –
však jeden boj o život – předcházel!
60