POD KVĚTŮ OBLAKY...

POD KVĚTŮ OBLAKY...
Pod květů oblaky bílými, bílými, chvěje se, dýchá tam cosi, roztoužen nesmírně polibky vašimi – pták je to, zrak plný rosy. Zamykej srdce své, vysměj se závrati, nevěř víc v pohnutí žádné, vůle ti odletí – více se nevrátí, první květ do srdce spadne. Z daleka doléhá tlumený světa šum, cos se tam velkého kvasí, otázky vzlétají, padají k starým snům, třesou se nadšením hlasy. Vlna jde za vlnou, z pouta se vysmyká, křivdy zas nové se páší, pučí v nás po ráně odvaha veliká, krůpěj to krve je naší. 31 Zápasem o bytí člověka, národů vzduch se jak bouřemi čistí, poroba láme se v zářící svobodu, práce si korunu jistí. Ale tak v života obzoru dalekém unaven, utýrán v letu – každý rád na chvíli stane se člověkem, v oblaky zapadá květů. Padají, padají hvězdy a květiny: na naše zemdlená čela, byť to byl na chvíli paprslek jediný, – duše se otevře celá. Nade vším zasvítí v oblaku nejčistším, sotva se bouřemi tuší – první všech zákonů láska, věř, nade vším, kde můžeš: otevři duši! 32