POD KVĚTŮ OBLAKY...
Pod květů oblaky bílými, bílými,
chvěje se, dýchá tam cosi,
roztoužen nesmírně polibky vašimi –
pták je to, zrak plný rosy.
Zamykej srdce své, vysměj se závrati,
nevěř víc v pohnutí žádné,
vůle ti odletí – více se nevrátí,
první květ do srdce spadne.
Z daleka doléhá tlumený světa šum,
cos se tam velkého kvasí,
otázky vzlétají, padají k starým snům,
třesou se nadšením hlasy.
Vlna jde za vlnou, z pouta se vysmyká,
křivdy zas nové se páší,
pučí v nás po ráně odvaha veliká,
krůpěj to krve je naší.
31
Zápasem o bytí člověka, národů
vzduch se jak bouřemi čistí,
poroba láme se v zářící svobodu,
práce si korunu jistí.
Ale tak v života obzoru dalekém
unaven, utýrán v letu –
každý rád na chvíli stane se člověkem,
v oblaky zapadá květů.
Padají, padají hvězdy a květiny:
na naše zemdlená čela,
byť to byl na chvíli paprslek jediný, –
duše se otevře celá.
Nade vším zasvítí v oblaku nejčistším,
sotva se bouřemi tuší –
první všech zákonů láska, věř, nade vším,
kde můžeš: otevři duši!
32