POLE.

POLE.
Mám ráda pole nekonečná, dlouhá, s mohutným, rozevřeným obzorem, tím šírým kruhem vlní se má touha, a cítím na té hrudě: Doma jsem! Ať slunce v modru plane, skřivan zpívá, neb šedé mraky plují proměnou, mám ráda pole plodící a živá, i jejich tichost chladnou, kamennou. Ať zbarvena jsou zelení neb zlatem, ať zoranou se brázdou černají, ať plocha sněhová je bílým šatem daleko k nebi cloní po kraji. Ve všem se tají velká klidná síla rudého slunce záře od nebes, jež požárně se boží zemí slila, až k máku krví hořícímu kdes, 27 až ku heřmánku, který voní z trávy, k mateří doušce drobné po mezích, řebříček, hrachor, slzičky zjev žhavý a svlačec kde svůj zvonku skrývá sníh, od písně skřivana až k cvrčku zpěvu, jenž věcně zní a nikdy nevšední, od první hvězdy líbezného zjevu až k střevlíku a vose poslední. Ta klidná síla v potu se zde tají, jenž prolit brázdy suché posvětil, a v zápasech, v nichž se zde utkávají životy všecky, pro svůj jeden cíl. Stojím tu obklopena sice žitím, však rozevřeným volně v šíř a v dál, veliký prostor kolem sebe cítím, jenž celou duši moji v sebe jal. A za slzou, jež na líci mi stydne, do duše teplo vchází s úsměvem, bolest se rozplývá v ty dálky klidné, a cítím na té hrudě: Doma jsem! 28