Mám ráda pole nekonečná, dlouhá,
s mohutným, rozevřeným obzorem,
tím šírým kruhem vlní se má touha,
a cítím na té hrudě: Doma jsem!
Ať slunce v modru plane, skřivan zpívá,
neb šedé mraky plují proměnou,
mám ráda pole plodící a živá,
i jejich tichost chladnou, kamennou.
Ať zbarvena jsou zelení neb zlatem,
ať zoranou se brázdou černají,
ať plocha sněhová je bílým šatem
daleko k nebi cloní po kraji.
Ve všem se tají velká klidná síla
rudého slunce záře od nebes,
jež požárně se boží zemí slila,
až k máku krví hořícímu kdes,
až ku heřmánku, který voní z trávy,
k mateří doušce drobné po mezích,
řebříček, hrachor, slzičky zjev žhavý
a svlačec kde svůj zvonku skrývá sníh,
od písně skřivana až k cvrčku zpěvu,
jenž věcně zní a nikdy nevšední,
od první hvězdy líbezného zjevu
až k střevlíku a vose poslední.
Ta klidná síla v potu se zde tají,
jenž prolit brázdy suché posvětil,
a v zápasech, v nichž se zde utkávají
životy všecky, pro svůj jeden cíl.
Stojím tu obklopena sice žitím,
však rozevřeným volně v šíř a v dál,
veliký prostor kolem sebe cítím,
jenž celou duši moji v sebe jal.
A za slzou, jež na líci mi stydne,
do duše teplo vchází s úsměvem,
bolest se rozplývá v ty dálky klidné,
a cítím na té hrudě: Doma jsem!