BEZ LÁSKY.

BEZ LÁSKY.
Bez lásky bylo probuzeno k žití, jak bez slunečna kdesi bledý květ, z mateřských prsou nedostalo píti rozkoše první blaženost a jed. Měkkého nepoznalo matky klína, kolébkou byl mu tmavý v jizbě kout, a kletbou matky smrt a otce vina – a budoucností drsný žití proud. Bez lásky vešlo pod nebesa jasná, jak motýl z kukly na den vyletí, a den ať probuzen neb zase hasna mu jediného nenes’ objetí. Tam venku v polích, lesích krásu zřelo, však při ní věčný zápas, boj a pád, i jemu někdy krví zbarvil čelo, a bez útěchy ke své zdi šlo spat. 18 V hlubokých nocech samo v jizbě dusné se krčilo před nepozvaným snem, tam nikdo nečekal, až dítě usne, jen andělé na nebi hvězdnatém. Bez lásky rostlo mezi ptáky, květy, než ono každý dojista měl víc, však srdce se mu otevře snad s lety, neb uzavře se navždy zoufajíc. Bez lásky půjde muž, jak přešlo dítě, neb budoucnost mu všecko nahradí, dovede milovati hluboce a skrytě, když dřív ho měli všickni neradi? Na všecko v lásce láskou zapomene a bude jiným ve svém srdci žít, či paměť poutí jeho kámen sklene, by za dítě muž nechtěl – odpustit? Ať tak neb tak – vždy ostrý žití kámen, jenž v jeho smutný krok se zarazí, mu vinu sejme s obtěžkaných ramen, hvězd na ně vmete světlé odkazy. Bez lásky žít, v tom osten sadby vězí, jenž každou vinu mírní, každý hřích, a není poražen, kdo nevítězí, tak bídný jsa v těch řadách nešťastných. 19