JANU NERUDOVI.
1.
1.
Měl jsi rád písničky,
náhle jež zazvučí,
bez ptaní, hledání,
jak Pán Bůh poručí.
A když jsi odešel
hluboko pod zem spat,
ach, já ti nemohla
jedinou zazpívat!
Na zámek do srdce
bolest je zavřela,
slzy jen pro tebe –
písní jsem neměla.
78
2.
2.
V pokojíku za světem
s Bohem jsem ti dala,
že tě tam víc nespatřím,
jsem se nenadála.
Bylo mi tak veselo,
jako před odletem
do štěstí, jež zářilo
žhavým, plným létem.
„Proč se loučit? Ujde čas
dřív než pomyšlení!“
A tys řekl: „Kolikrát
týden všecko změní.
Člověk ten svět opustí –
kdy, jak, to je skryto,
bez návratu, loučení,
to je dvakrát líto!“
79
A já se zas vrátila
do práce a bdění,
ale ty, tys odešel
dřív než pomyšlení!
80
3.
3.
Jde mnohý člověk žitím sám,
sám jak strom v poli stojí,
a bez pomoci, útěchy –
sám rány svoje hojí.
A má-li radost v prsou kdys,
sám vystřídá ji s bolem,
zří štěstí, smutek, zoufalost,
a sám jde tiše kolem.
Sám koná svoji povinnost,
a když se konec blíží,
sám oči zavře, na prsou
mdlé ruce na vždy skříží.
81
4.
4.
Do hlubokého spaní
v ten nejpevnější sen
tou sladkou vůní růží
buď stokrát pozdraven,
tou teplou vůní růží,
již měl jsi tolik rád,
když na svá prsa tenkrát
jsi rudé květy klad’!
A s úsměvem jsi řekl:
„Jak s nimi krásně sním,
že ležím jako mrtvý,
a přece o tom vím!“
82
5.
5.
Já ještě tomu nevěřím,
že nepřijdeš již zpět,
že na vždycky jsi opustil
ten plný bojů svět.
Já ještě tomu nevěřím,
že nepotkám tě zas,
že nepromluvíš ke mně víc,
bych životem šla snáz.
Já nevěřím, já nevěřím,
že už se nevzbudíš –
a přec na věky hluboko
ty v zemi spíš, ty spíš.
83
6.
6.
Co vypučelo v srdci tvém,
co velkým bylo sněním tvým,
kdyby se stalo, národ náš
by nebyl více nešťastným.
Tak svobodně by vydechl
a křídla volně rozepjal,
a mezi všemi národy
by poznovu kmen silný stál.
A kdyby se vše splnilo,
co velikým tvým bylo snem –
bez rozdílů a bez mezí
zde člověk byl by člověkem.
84